Před úterním vstupem do školy jsem dostala trému. Nevěděla jsem, jestli se tím, že jsem vyhrála Jezme broskve, něco změnilo. Co když si třeba lidi z Elity přichystali pomstu nebo tak něco?
,,Víš, že stojíš ve dveřích?"
Překvapeně jsem se otočila a zjistila, že se za mnou zubí Cameron. Normálně jsem dostala déjà vu, protože řekl přesně to, co v první den školy, kdy jsem mimochodem ze vstupu do té budovy měla žaludek na vodě stejně jako dneska.
Zahihňala jsem se společně s ním a nakonec jsme vešli dovnitř nastejno. Po cestě ke skříňkám se po nás všichni otáčeli, někteří se usmívali a mávali na mě. Vypadalo to, jako by z nás měl každý jakýsi respekt, a vykulila jsem oči, když jsem viděla vesele spolu klábosit příslušníky Elity a Spodiny.
Dámy a pánové, ono se něco doopravdy změnilo!
Během celého dne jsem musela skoro nonstop mrkat a třást hlavou, abych se ujistila, že se to fakt děje. Nebylo to totiž jenom jednou, co jsem viděla se dohromady bavit obě skupiny. Dokonce ani dvakrát, ani třikrát a ani čtyřikrát. Bylo to, jako kdyby najednou všichni dali na můj článek a celá škola se začala stmelovat. U oběda se ke každému stolu nahrnul jak někdo z Elity, tak taky z Průměrných a ze Spodiny. Nikdo nezůstal na ocet a všichni se nadšeně usmívali.
Nebo teda skoro všichni.
Beth a Jenna zevlovaly v rohu jídelny, ohrnovaly nos a zíraly na mě, Lisu, Amber a Camerona takovým způsobem, že jsem si z toho málem strachy ublinkla. Očividně jsem narušila Bethin pracně vybudovaný systém hierarchie nebo tak něco, z čehož rozhodně nebyla radostí vedle. Vlastně bych přísahala, že je na mě nakrknutá jako ještě nikdy na nikoho.
Ale co. Měla jsem neskutečnou radost z toho, co se tu děje, a ještě větší z toho, že jsem to vlastně způsobila já.
Rebeca se doma horlivě připravovala na sobotu, kdy se mělo konat finále show Americké jazýčky. Všehovšudy už zbylo jenom pět soutěžících, mezi kterými byla i moje ségra. Nebudu se s tím tajit, od včerejška, kdy jsem ochutnala ty boží lasagne a plně si uvědomila, že ze všech těch dětí se umístila mezi pět nejlepších, jsem na ni začínala být tak nějak pyšná.
S otevřenou pusou jsem seděla u stolu v kuchyni a sledovala, jak Rebeca v jednu chvíli krájí zeleninu, v druhé míchá obsah misky a ve třetí hází koření do hrnce. Dělo se toho tolik najednou, že jsem nevěděla, kam se dřív dívat.
,,Ve finále budeme vařit libovolný menu o čtyřech chodech," stíhala u toho ještě vesele mluvit ségra. ,,Předkrm bude zeleninová směs v těstíčku. Jsem si jistá, že s tím fakt jako zaboduju, protože to chutná skoro jako taco. Potom jim naservíruju krémovou mrkvovou polívku, a jako hlavní chod přijdou lasagne podle Kierana Bornoda. Někdo by si řekl, že to nemůžu stihnout, ale jak vidíš, mám svoji frajerskou bleskovou techniku. No, a jako dezert udělám těstovinový salát se speciální omáčkou, kterou jsem sama vymyslela. Má úplně geniální složení, to bys čuměla! Šéfkuchař Beca je génius!"
Jenom jsem očarovaně přikývla a koukala, jak na talíř aranžuje předkrm, zdobí ho pár lístky, kouskem zeleniny a polévá nějakým dipem.
,,Všechno je o zkušenostech a zvyku." Pronesla to jako nějaký slogan a položila přede mě hotovou porci. ,,Ochutnej."
Vzala jsem do ruky připravený příbor a ukrojila první kousek. Rebeca kontrolovala plotnu a při tom mě pozorně skenovala očima.
No teda!
Ani ve snu by mě nenapadlo, že by moje ségra mohla ukuchtit něco tak zatraceně vynikajícího!
,,Je to úžasný!" vypískla jsem s plnou pusou.
,,Jo! Já věděla, že ti nakonec zachutná!" Potom se zarazila. ,,Chci říct... Jasně že je." A dál si hleděla vaření.
Pobaveně jsem se zachechtala. To trdlo by se na té soutěži přece jenom mohlo dobře umístit.