Bože můj! Dneska to byl takový frmol, že mám pocit, jako bych neměla žádný čas na vydechnutí. Myslím, že jsem si od rána ani nestihla dojít na záchod.
Včera jsem ještě pozdě do noci dávala dohromady svůj novinový článek, takže jsem byla hodně překvapená, že už o třetí přestávku vycházely nové výtisky školního časopisu. S holkama jsme si jeden vzaly a nejistě v něm začaly listovat.
,,Víš určitě, že s tím článkem Beth se Zaynem nemohli nic udělat?" zeptala se Lisa.
,,Neboj, postarala jsem se o to," uklidnila nás Amber.
Když jsme konečně narazily na můj sloupek, rychle jsem ho prolítla očima. Opravdu v něm nebyla pozměněná ani čárka. Naštěstí.
Článek se jmenoval "Jak to vidí Skipper". Vymyslela to Lisa, prý že to přitáhne pozornost a přečte si to víc lidí. Vzala jsem to hezky na rovinu, aby mě všichni pochopili, ale zároveň vznikla docela hluboká úvaha.
Připadá mi, jako by obyčejná rivalita mezi dvěma spolužačkami během chvíle přerostla v rozpor po celé škole. Člověk si nestihne ani pořádně uvědomit, co se děje, a najednou je z něj reprezentant Spodiny soupeřící s Elitou. Jakože cože?
A pojďme se pozastavit nad úplným jádrem věci. Elita, Průměrní, Spodina. Proč se navzájem rozdělujeme do skupin? Nejsme náhodou všichni na stejné lodi? Celá škola se hemží nepravdivými drby a zpestřenými pomluvami a náhodná partička oblíbených se podle těchhle informací rozhodne, do jaké společenské vrstvy kdo patří. Zamyslete se nad sebou, pokud vám to připadá v pořádku.
To, že mezi sebou teď válčí dva protipóly, rozhodně není nic dobrého. Ale když už jsme tedy v tom, pojďme si představit, jak to dopadne, když zvítězí Beth s Elitou. Elita je už v tuhle chvíli skupina lidí s největšími "právy", postavením a tím pádem ve většině případů taky s největším sebevědomím. Musíme si ale uvědomit, že co někomu přibývá, někomu jinému automaticky ubývá. Mezi členy Elity a členy Spodiny čistě prakticky vzato nejsou naprosto žádné rozdíly, a přesto jsou příslušníci nejspodnější vrstvy jistým způsobem diskriminováni. Kdyby Elita vyhrála, není pochyb o tom, že by se celá situace posunula na nový a ještě složitější level.
Proto stojím za Spodinou s názorem, že jednotlivé skupiny se ničím neliší a vyhrát může tedy kdokoliv. Dokonce i parta utlačovaných outsiderů.
,,To musí chytnout za srdce snad i Satana," prohlásila Amber objala nás kolem ramen.
,,Co blbneš? Beth že by něco chytlo za srdce? Pfff," protočila očima Lisa a zavrtěla hlavou. Nato jsme se naráz rozhihňaly a zavřely časopis.
,,Neslyšela jsem snad svoje jméno?" ozvalo se a před nosem se nám najednou tyčila Beth na chůdách. Teda, chci říct na botách.
Jo, byly to boty.
,,To musel bejt přeslech," pokrčila jsem rameny a chtěla se otočit k odchodu, aby nedošlo k nějakému kousavému rozhovoru. Jenže to se stejně nepodařilo.
,,Myslím to vážně, Watsonová," zasyčela a namířila mi prstem na bradu. ,,Bez mýho dovolení se moje jméno neobjeví nikde! Ani v tom tvým trapáckým článku! A když už jsme u toho, nikdo nemá páru, co to tam škrábeš za žvásty. Jsi fakt ubohá." Znechuceně si mě přejela pohledem a oddupala.
,,No teda," vydechla Lisa s lítostivým pohledem.
,,Nech ji plavat," poradila mi Amber. Sklesle jsem přikývla a přitáhla si je do společného obětí.
Další vyučovací hodinu to nebylo o moc lepší. Myslela jsem si, že biologii obyčejně prosedím, třeba si i na chvilku schrupnu a doženu spánek. Jenomže dvě minuty před začátkem hodiny třída začala plašit a zběsile se drtit látku z poslední hodiny. Vytáhla jsem si na lavici poznámkový bloček a nenápadně se do něj podívala. A opravdu - čučela tam na mě poznámka o písemce! Ježiš, nechápu, jak jsem si toho doma mohla nevšimnout. Rychle jsem se začala hrabat v tašce, ale než jsem stihla najít sešit, do třídy přišla učitelka se štosem papírů.
A pak to šlo jenom z kopce.
Nervovou soustavu jsem buď nepochopila, nebo prospala. Teď zrovna nevím, co z toho.
Zhluboka jsem se nadechla a řekla si, že to vezmu postupně, a když nebudu znát odpověď, půjdu dál.
A tímhle způsobem jsem přeskočila čtrnáct otázek z patnácti.
U té poslední jsem si sice nebyla úplně jistá, ale celkem jsem se rozepsala, takže by za to mohl být nějaký bod.
15. Co se může stát při poruše nervové soustavy?
Odpověď: Rupnou vám nervy, pančelko. Tento dnes běžný úkaz se může projevit různými formami.
Zaprvé - silně praštíte pěstí do stěny. Máte pocit, že se vám tím uleví, ale naopak vás naštve, že to bolelo. Tím pádem je možné, že se porucha nervové soustavy přenese na druhou, ještě závažnější úroveň - úplnou ztrátu nervů.
Zadruhé - začněte ryčet z plných plic. Na rozdíl od první varianty se vám skutečně uleví, ale ostatní zaměstnanci školy z vás asi nebudou mít radost. Dávejte si pozor, aby jekot netrval déle než pět sekund, jinak to ostatní můžou špatně pochopit a zavolat poldy.
Zatřetí - dáte žákům horší známky. Není hezké vybíjet si zlost na ostatních, přesto to všichni děláme. Bohužel tím zkazíte náladu jiným a u nich se taktéž může projevit porucha nervové soustavy.
Vlastně je to něco jako virus. Když vám rupnou nervy, rupnou nervy i ostatním. (PS: radost se šíří stejně jako porucha nervové soustavy. Kdybych dostala hezkou známku, byla bych fakticky moc ráda.)
Já teda nevím, jak to dopadne, ale třeba ji moje odpověď zaujala a dá mi áčko. Stát by se to mohlo.
Čekala jsem, že až přijdu domů, Rebeca bude zapálená do vaření jako pořád v poslední době, ale v kuchyni byla jenom máma a luštila křížovky.
,,Ahoj holčičko," usmála se na mě, ,,Mohla bys zajít nahoru pro našeho kuchaře? Slíbila jsem jí, že jí pomůžu s matikou."
Říkám si: S matikou, jo? Pokud má problém s matikou teď, co bude jako dělat v osmičce? Kousat do tužek?
Přikývla jsem a vyšla schody. Na chodbě bylo slyšet, jak Rebeca mluví, tak jsem si myslela, že si zase hraje s barbínama, nebo prostě trpí samomluvou. Ale pak jsem otevřela dveře a uviděla toho kida, jak sedí na koberci s mým mobilem u ucha. Když mě uviděla, rychle zamrkala, poděkovala někomu na druhé straně a ukončila hovor.
,,Ty..." zafuněla jsem, ,,jeden... rozmazlenej prcku! Proč máš u sebe můj mobil?" Došla jsem k ní a vytrhla jí ho z ruky.
,,No, Skip-" začala, ale já jsem jí skočila do řeči.
,,Co jsi s ním udělala?" vylítlo ze mě. ,,Poškrábala jsi ho? Rozbila jsi ho?" Začala jsem si prohlížet displej.
,,Já jsem jenom chtěla-"
,,Komu jsi volala? Doufám, že ne nikomu z mých kontaktů!"
,,Ne, já jsem ti-"
,,Počkat, radši to ani nechci slyšet," zastavila jsem ji a probodla ji naštvaným pohledem. ,,Přestaň laskavě hrabat na moje věci. A běž dolů, mamka na tebe čeká s příkladama." Uraženě jsem se otočila a zavřela se u sebe. Tohle snad není možný! Někdy bych po Rebece nejradši švihla... tuřín!
Teda, fakt už mám dneska dost, a to mám pořád spoustu věcí na práci. Není tady náhodou někdo, kdo by za mě chtěl převzít... tamto... život?