Můj milý deníčku...
Já. Naprosto. Nenávidím. Zrcadla!
Proč?
Ano, dámy a pánové, zrcadlo se zdá být jako nevinná a neškodná věcička, kterou používají lidé po celé planetě. Například Bethany Rodgersová - jenom podle výhledu do okna jejího růžového pokoje můžete vidět, jak se přesně každých deset minut běhá zkontrolovat ke svému zrcadlu velkému přes půlku zdi. Teda ne že bych ji záměrně sledovala nebo tak něco, ale ani bych se nedivila, kdyby měla někde v šuplíku pěkně uložený mikroskop, aby se přesvědčila, že se na jejím obličeji skutečně nenachází ani jediná bakterie.
Jako soráč, ale kdy se ta holka chodí najíst?!
Já osobně si totiž svůj Pribináček vychutnávám aspoň dvacet minut. Nemám čas si v půlce jen tak dojít zkontrolovat make-up, který vlastně vůbec nemám!
Hlavní důvod ale je, že já patřím na rozdíl od Beth mezi normální smrtelníky. Tudíž když se do té životničící věci podívám, neuvidím tam obličej plastové panenky, ani obličej Ariany Grande (počkat, je v tom vůbec rozdíl?). Místo toho spatřím ksicht s červeným obtiskem lívance.
Jo, smutný to příběh.
To ráno, kdy jsem čuměla do zrcadla na ten nezvratný důkaz retardace mé mladší sestry, jsem dostala chuť brečet. A to hned ze dvou prostých důvodů:
Počet kamarádů: NULA
Počet lidí, kteří mě nesnáší: asi tak MILION!
Za jiných okolností bych asi řekla, že nejdu po chuti jenom jednomu spolužákovi, nebo spíše spolužačce, jenomže jsem si za tu chvilku, co chodím na tuhle školu, stačila něčeho všimnout. Pokud vás nenávidí Bethany Rodgersová, nenávidí vás automaticky úplně všichni.
Když si ta supermodelka vykračuje chodbou, každý ji zdraví a chválí oblečení jako smyslůzbavený. Když se před ní třeba náhodou objeví troška bordelu z bot ostatních, ta její všudypřítomná kámoška prostě čmajzne košťátko a lopatku z kumbálu a před Beth zamete.
Je tohle krucinál normální?
...Nemyslím si!
Bylo asi naprosto logické, že chuť jít do školy byla ještě menší než včera, a to i přes to, že se mi tam v tom pyžamu de facto dařilo. Jenže to jsem neměla lívancový flek. To, že mě spolužáci uvidí s tímhle na obličeji, silně nepřipadalo v úvahu. Snad každému musí být jasné, že se nepotřebuju prezentovat jako ještě větší magorka než do teď.
Jenomže ne mojí mámě.
Pokoušela jsem se jí tak miliardkrát přesvědčit, že mi to úplně zničí moji neexistující pověst školní frajerky, ale ona si prostě pořád stála za tím, že mi přece přírodní lívanec od šéfkuchaře Becy nepřekazí vzdělávání.
A já na to: Upadla jsi?!
Fakt je, že jsem si myslela, že i předešlá generace měla povinnou školní docházku a jistojistě tím pádem musí chápat, jak je těžké, vytvořit si ve škole dobré postavení.
Někde úplně nahoře toho žebříčku jsou osoby, kterým ostatní zametají pod nohama. Doslova.
Zato někde na úúplném konci žebříčku jsou tací lidé, kteří trajdají kolem skříněk v pyžamu, obědvají na záchodkách a na obličeji mají červený kulatý obtisk.
Ale to ona ne a ne pochopit!
Došlo mi, že mám jenom tři možnosti. Buď se tam prostě ukážu a budu se chovat, jako by všecičko bylo úžo žůžo, nebo si pořídím masku Anonymous, kterou budu nosit po zbytek vlastního života, a nebo si vlastnoručně napíšu omluvenku a dneska půjdu za školu. Což jsem ještě nikdy nedělala, takže by to byla premiéra.
První možnost jsem okamžitě vyloučila. Ta druhá mě zaujala natolik, že jsem ráno projížděla internet a hledala co nejrychlejší dovoz masky Anonymous, ale po krátkém uvažování jsem si řekla, že člověk s husinunahánějící maskou na obličeji musí vypadat stejně pošahaně jako člověk s červeným kolem na obličeji. Takže už mi zbyla jenom možnost číslo tři.
A věřte nebo ne, já jsem počkala, až se všichni členové rodiny odplouží do nudného stereotypního života tvrdíc, že pojedu busem, hodila jsem si do batohu pomeranč a dva čokoládové muffiny, a pak už jsem za sebou zamykala vchodové dveře. Nemůžu říct, že jsem nebyla nervózní. Ale faktem zůstávalo, že trocha dobrodružství ještě nikomu neublížila. Myslím.
Protože jsem tohle midiměsto vlastně vůbec neznala, rozhodla jsem se jít nejdřív směrem ke škole a pak se rozmyslet, kudy dál. Obešla jsem celou tu budovu kolem dokola a zabloudila na školní zahradu. Bylo tam velké hřiště s bránou na každé straně, dvě houpačky, kolotoč a nízká horolezecká stěna. Pokrčila jsem rameny, přeskočila louži před stěnou a vyškrabala se až nahoru. Poklidně jsem tam seděla a pozorovala krajinu v dálce, když...
,,Ty jsi Skipper?" zeptal se někdo a já se začala rozhlížet kolem sebe.
,,Tady dole," zasmála se ta osoba. Podívala jsem se pod sebe a shledala mávající zrzku stojící v té louži, které jsem se já vyhnula.
,,To jsem," řekla jsem trochu zmateně. Té holce se úsměv rozšířil snad o několik kilometrů.
,,Proč nejsi ve škole?" zajímala se dál místo toho, aby se představila.
,,Proč tam nejsi ty?" opáčila jsem.
,,Já tam teďka jdu, mám barák támhle," ukázala někam za sebe. ,,Ale co tu děláš ty?"
Až v tu dobu mi docvaklo, co mám na obličeji a zrudla jsem až za ušima.
,,Ty chodíš za školu?" vypískla najednou zrzka ohromeně a nadskočila. Upřímně nevím, co ji tak nadchlo.
,,Ne," vypadlo ze mě nejdřív, ale pak jsem se opravila. ,,Totiž... jo."
Začala poskakovat pravidelně a zářit nadšením. ,,No teda! Jsi ještě víc hustá, než jsem si myslela!" A já na ni nakrčila obočí, čehož si všimla. ,,Jsem Lisa. Včera jsem ti psala. Beth jsi faktys pořádně setřela! Ta teda mrkala na drát!" Obdivně na mě začala zírat a já jsem červenala čím dál víc z toho, jak mě tady vychvalovala.
Pak jsme na sebe chvíli jen tak koukaly, když z ničeho nic vyhrkla: ,,Půjdu za školu s tebou." Následně ke mně natáhla ruku. Když jsem její gesto nepochopila, zatvářila se naoko otráveně. ,,No pojď, tady nemůžeme zůstat. Šesťáci tady budou mít za chvíli tělák," vysvětlila a znovu se nadšeně usmála. Cítila jsem se jako debil, protože mě to nenapadlo. Slezla jsem ze stěny a prohlédla si Lisu zblízka. Byla to hezká holka se zářivě zelenýma očima.
,,Tak jdeme," řekla, popadla mě za ruku a i s jejím maxiúsměvem mě vláčela kdovíkam.
Navzdory tomu, že jsem ji sotva znala, na mě přenesla kopu té svojí pozitivní energie a já jsem se za jejími zády musela od srdce potichu zasmát. Šílenější holku jsem jak živa neviděla, a to je co říct, protože počítám i samu sebe.
Dotáhla mě až k nějakému stromu kus od školy a vylezla na něj. Doplazila jsem se za ní a přisedla si na nejtlustší větev, s kyslíkem někde v háji, zatímco ona se v pohodičce dál přiblble usmívala a houpala nohama.
,,Šíří se drby, že prej sedíš na fráninu vedle Camerona," zaštěbetala Lisa a zvídavě ke mně natočila hlavu. Překvapeně jsem na ni jukla, protože jsem netušila, že by se z něčeho tak všedního a normálního, jako vedle koho kdy sedím, mohl stát drb. Navíc jsem nevěděla, koho přesně tím Cameronem myslí. Pak jsem si ale dala dvě a dvě dohromady a vybavila si kluka, kterému jsem první den zatarasila vchod do školy a vedle kterého jsem včera vyfasovala místo v lavici.
,,Co je na tom?" nechápala jsem.
,,Ále, je v Elitě a je mu to jedno, však víš," odpověděla s mávnutím ruky a protočením očí. Čučela jsem na ni jako na cvoka a přemýšlela, o jaké Elitě to mluví. Ať jsem na to šla, jak jsem chtěla, na nic logického jsem nenatrefila.
,,Co?" kvokla jsem totálně zmateně.
Lisa se začala smát. ,,Koukám, že toho zatím moc nevíš."
Odkašlala si a začala povídat: ,,Na škole jsou tři skupiny lidí. První je Elita - to ti nejpopulárnější, co si můžou dovolit úplně všechno. Pak jsou Průměrní, ti jsou prostě ve středu, takoví normální. No, a nakonec je Spodina. Totální odpad, kterej nikoho nezajímá. Víš, lidi se doslova rvou o to, aby mohli být v Elitě. Když někdo z Elity navrhne novýho člena, kterej už je v jiný skupině, musí souhlasit devadesát procent všech eliťáků. Ale Cameron o to vůbec nestojí. Je mezi nimi prostě z principu, protože je tak "sexy a tajemnej"." Prsty naznačila uvozovky a protočila očima. ,,Holky jsou z něho úplně paf, kokotky. Jenomže on se stejnak skoro s nikým nebaví. Kluci z Elity mu taky nabídli členství v nějaký tý jejich partě, ale on nikam nechce. Třída sama pro sebe," dořečnila Lisa a upřela na mě svůj pohled. Vypadala, jako by ani za mák nemohla pochopit, co na Cameronovi všichni vidí.
,,Teda," uznala jsem, i když jeho pověst nebyla to pravé, co mě zajímalo. Chtěla jsem vědět něco o Lise.
,,A ty patříš do..."
,,Do Spodiny," dořekla za mě naprosto bezstarostně a usmála se.
,,Nevadí ti to?" divila jsem se.
,,Kdysi jsem patřila do Elity. Dokonce jsem byla dost populární," zaculila se. ,,Jenže když si mě všimla Beth, začalo jí to pěkně vadit. Chápeš, ne? Nikdo nesmí bejt lepší než ona." Lisa nakrčila nos. ,,No, a tak se prostě postarala o to, abych skončila ve Spodině. Prakticky mě šikanovala. Zesměšňovala mě, jak to jen šlo..." Zesmutněla, sklopila hlavu a chvíli tak zůstala. Pak se na mě podívala a zase se uličnicky zazubila. ,,Ale teď jsi tu ty. Zmrskala jsi to její ego jako boxovací pytel!" zasmála se.
,,To asi trochu přeháníš," zavrtěla jsem hlavou, ,,podle mě ji to zase tak moc nevzalo."
Lisa pokrčila rameny. ,,Možná je to malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro nás."
Po tomhle mi nezbylo než se na ni zeširoka usmát.
Lisa byla fajn. Je výřečná až až, kdežto já jsem spíš ten typ člověka, co si všechny nejnovější klepy naškrábe do deníčku místo toho, aby je vykládal ostatním. Řekla mi, co si myslí o Bethany, o učitelích, o automatu na limonádu, i o celkovém učebním plánu. Dostaly jsme se k bodu s broskvemi, a to jsem pečlivě nastražila ušiska, protože už jsem si začínala myslet, že jsem se zcvokla a všechny ty broskvové blbosti všude vidím jenom já.
Lisa mi vysvětlila, že se jedná o zvláštní školní akci, kterou sponzoruje společnost Amerika žije zdravě. Jde vlastně o to, že si děcka nakoupí v obchodech s potravinami tuny broskví, ty potom do jedné zkonzumují a schovají si jadřince. Po uplynutí nějaké lhůty se pak všechny ty pecky přivezou do školy, spočítají se a čtyři studenti s největším počtem snědených broskví vyhrají nějakou cenu.
Lisa pohoršeně prohlásila, že jsou z toho všichni jako šílení, ale jí je něco takového šuma fuk, načež jsem jí to odsouhlasila, protože jsem se s větší kravinou, než je soutěž v pojídání broskví, ještě jak živa nesetkala. Obě jsme se tomu zahihňaly.
,,Beth je přesvědčená, že to vyhraje ona," zmínila se potom a zachechtala se. To už jsem se s Lisou jen tak loudala všude možně a doufala, že ví, kudy zpátky. Důsledkem toho jsem se s ní došourala až k takové malé dřevěné chajdičce.
,,Není to náhodou soukromý?" ptám se jí.
Zrzka suverénně otevřela dveře a vešla dovnitř. ,,Ne, ten děda, co tu bydlel, je po smrti. Ale nikoho tady neznal, takže to ani nikdo neví a je to tu opuštěný. Jeho mrtvolu jsem zakopala před dveřma."
Zarazila jsem se uprostřed kroku, přímo před prahem, a vyděšeně polkla. Lisa si mě chvíli prohlížela a pak vyprskla smíchy. ,,Ty seš fakt důvěřivá, holka, měla bys s tím něco dělat," zavrtěla hlavou a dál se řehtala. Já jsem si jen odfrkla a šla za ní dovnitř.
,,Já nevím, komu to tady patřilo, ale fakt je, že o tom nikdo neví a já sem chodím už leta," mávla rukou už beze smíchu a dopadla na starou postel. Evidentně se zdejší hygienou neměla žádný problém. Pak si sundala ze zad batoh a vytáhla box na svačinu. Usadila jsem se vedle ní a udělala to samé. Už jsem se chtěla zakousnout do svého muffinu, když mi pohled padl na Lisu. Taky jeden držela.
,,Příchuť?" zeptala jsem se.
,,Jahoda," odpověděla s pohledem na mojí svačině. ,,Tvůj?"
,,Čokoláda."
Několik sekund jsme na sebe s napětím čučely. Potom jsme si muffiny bleskurychle vyměnily a pustily se do jídla.
V chajdě jsme nějakou dobu kecaly, hrály hry a udělaly pár společných fotek. Ve tři čtvrtě na tři by nám normálně končilo vyučování, takže to jsme si navzájem napsaly omluvenky, aby to nevypadalo, že jsme jejími tvůrci my. Pak jsme vyšly ven, udělaly pár kroků a záhadně se objevily před naším domem.
,,Tady bydlím," prohlásila jsem a ukázala na vstupní dveře. Pravda, trochu jsem se styděla za tu opadanou omítku, ale Lisu stejně zarazilo něco jiného.
,,No to si ze mě děláš srandu!" zaječela. ,,To jako bydlíš naproti Rodgersovým?!"
Pořádně jsem si povzdychla a hodila na ni totálně vyřízený pohled. ,,Co jsem komu udělala?" zeptala jsem se spíš sarkasticky a ta zrzka vedle mě mě chápavě poplácala po zádech.
,,Kámo, tohle ti fakticky nezávidím. Ale nemůžu ti pomoct, u nás doma je plno," zavtipkovala. A pak mě úplně odrovnala, když mě prostě zčistajasna objala, jako bychom se znaly od batolecích let nebo co. Odtáhla se, s jejím obřím úsměvem se se mnou rozloučila a poskoky se mi ztratila z dohledu.
Páni.
Normálně jsem dostala chuť si zaječet nadšením, že by se se mnou někdo chtěl bavit. Až pozdě mi došlo, že jsem to udělala ještě dřív, než jsem se stihla zastavit.
No jo.
To se stává, ne?
_____
Tak už tu máme další hlavní postavu! 😆 Jupí!
K prvnímu školnímu dni. 😀
Mimochodem, pokud najdete chyby, pravopisné nebo překlepy (opomeňme obecnou češtinu), budu ráda, když mě opravíte. Všechny kapitoly už jsem četla tolikrát, že si je snad pamatuju nazpaměť. 😐 Takže bych přehlídla i překlep jako prase.😋 Předem díkes!
°Anďa°