Přes vodu až k tobě

•22•

"Dík Iso, je mi líp" řekl mi Gray, když už jsme seděli zase na břehu. Bylo nádherně, sluneční paprsky mě šimraly na tvářích a vůně vody tomu celému dodávala nádhernou atmosféru.

"Od toho přátelé jsou Grayi, já děkuju za užité dopoledne" usmála jsem se a zavřela oči. Slyšela jsem jak se uchechtl.

"Slib mi ale něco" Gray se na mě podíval a já pochopila, že cokoliv splnitelného to bude, on to udělá. "Dej to co nejdřív s Nellou do pořádku, vážně ji na tobě záleží a nelíbí se mi koukat, jak děláte že se neznáte" přikývl a já už nic nemusela říkat.

Pomalu jsme všichni došli do chatek, blížil se čas oběda, na který jsem se vážně těšila, měla jsem děsný hlad.

Vešla jsem do jídelny a všimla jsem si, že Klaudia a Nelly sedí u menšího stolku stranou, já zamířila k našemu obvyklému místu, kde všichni už spokojeně jedli. Nejspíš ještě Gray nestihl nikde Nellu odchytit a snažit se to udobřit, takže jsem to nějak nevnímala a vychutnala si svůj oběd.

Plácla jsem s sebou do své postele. Klaud a Thea hrály piškvorky, Nelly se někam vytratila hned po tom, co jsem přišla. Chvíli jsem tam tak ležela, pak jsem ale slezla z palandy.

"Nelly je s Grayem?" Zeptala jsem se a holky se na mě podívaly. "Spíš ne Bello, nejspíš v umývárnách" řekla mi s úsměvem Klaudia a věnovala se zase hře. Přikývla jsem a vydala se rovnou za ní, musela jsem Grayovi nějak pomoct.

Má kamarádka právě vycházela, takže jsem jen došla za ní. "Ahoj Nelly, já jsem jen chtěla říct, že-" "Mě to nezajímá Bello" odsykla hrubě. Byla jsem děsně zmatená, co se to sakra děje?

"Děje se něco?" "Vůbec nic, jak já jsem ti mohla sakra věřit?" řekla vážně naštvaně, než jsem stihla vůbec něco říct byla pryč. Nahrnuly se mi slzy do očí, co se to právě odehrálo?

Nechápala jsem to, nechápala jsem co jsem udělala, rozeběhla jsem se směrem ani nevím kam, nutně jsem potřebovala být sama. Co jsem sakra udělala, co se to děje?

Došla jsem na menší dětský hřiště, ani jsem nevěděla že tady něco takového je. Obloha se zatáhla, už nebylo tak krásně jako dopoledne. Posadila jsem se na jednu z houpaček a vložila si hlavu do dlaní, z očí se mi spustili slzy, byla jsem tak zmatená.

Seděla jsem tam nějakou chvíli, dokud už mi nepřestaly téct slzy. Na obloze se tvořily šedivý mraky a vítr začal studeně profukovat. Bylo tu ticho, úplné ticho, jediné co se dalo slyšet bylo šumění stromů a občasné štěbetání ptáků.

Seděla jsem na červené houpačce jako tělo bez duše, nevěděla jsem co mám dělat. Cukla jsem sebou, když jsem zaslechla prasknutí větve, otočila jsem se směrem do lesa, odkud jsem zapraskání slyšela, nikdo tam nebyl.

"Ehm, je tu někdo?" Pronesla jsem a zachvěla se, byla zima. Nic se neozývalo, nejspíš se mi něco zdálo.

Pohupovala jsem se dal na houpačce, když se z lesa ozvalo zašustení listí. Bylo slyšet mnohem zřetelněji než předešlé prasknutí větve, to se mi snad jenom zdá! Vyskočila jsem na nohy a očima skenovala celý les. "Same? Theo?" Vydala jsem ze sebe zoufale, "Sawyere? Niko?"

Obloha byla už dávno zatažená, bylo tu šero. Další zašustení, udělala jsem krok vzad, zmocnil se mě strach, co mám sakra dělat?

Utichlo to, najednou všechno šustění a praskání větviček přestalo. Bylo to jako ticho před bouří, projela mnou vlna mrazu, měla jsem strach. Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co.

Nějakou dobu se nic nedělo, když najednou to zase začalo. Sledovala jsem každý pohyb který se v tom lese děje. Když najednou.. Vyběhla od tamtud veverka.

Ulevilo se mi, tak moc. Posadila jsem se zase na houpačku, teď už jsem byla v klidu. Malá hnědá veverka odběhla pryč. Všechny napětí a strach odpadlo, ulevilo se mi.

Nevěděla jsem co teď budu dělat, Nelly se mnou očividně nechce mít vůbec nic společného, takže do chatky se vrátit nemůžu. Jediné možnosti jsou zůstat venku až do večera, dnešek přetrpět u kluků a nebo se usadit v jídelně. Ani jedna možnost se mi nezamlouvala.

A je to tady zase, prasknutí větve. Vyskočila jsem na nohy a moje srdce začalo bušet jako o život. Teď už to veverka nebude.

Udělala jsem krok dozadu, další a další krok, chtěla jsem se dostat od toho lesu co nejdál, ale moje nohy nespolupracovaly.

Pomalu jsem couvala od lesa, každou chvilku bych měla být u chatek. Bylo ticho, už se nic nedělo, ale to mě nezastavilo od toho, abych odsud chtěla okamžitě vypadnout, trhla jsem s sebou a moje nohy se přestaly pohybovat úplně, srdce se mi asi zastavilo a do očí se mi nahrnuly slzy.

Měla jsem pocit, přišlo mi že to byl víc než pocit, že za mnou někdo stál, přísahala bych že jsem slyšela někoho dýchat kousek za mými zády.

Nevěděla jsem co mám dělat, bylo mi špatně. Stala jsem tam jako z kamene, sotva jsem dýchala a dech toho někoho za mnou jsem slyšela blíž a blíž.

Snažila jsem se uklidnit, i když mi to moc nevycházelo. "Bojíš se?" Zašeptal dotyčný za mnou. Hlas mi přišel povědomý, ale byla jsem v takovým tranzu, že jsem nedokázala přiřadit ten hlas k nějakému obličeji, a nebo se mi jen povědomý zdál, také možnost. Z očí se mi spouštěla jedna slza za druhou, když už jsem cítila dech na svém krku.

Najednou jsem zešílela. Poznala jsem osobu stojící za mnou, co mě ta vůně udeřila do nosu okamžitě jsem odskočila a otočila jsem se na něj. Nenávidím ho.

Je tu další kapitolkaa!🥰 Doufám že se vám bude líbit! Chtěla bych se vám omluvit, za tu dobu, co nevycházely kapitoly, vím že jsem vám první kapitolu po prázdninách - tu předchozí - slíbila už v září ale začátek školy pro mě byl dost náročný a jediný čas na psaní kapitol byl víkend.
Za září a říjen jsem si ale napsala něco málo dopředu a teď je budu postupně vydávat, takže se můžete těšit další úterý na další kapitolu💜