Přes vodu až k tobě

•36•

Stála jsem tam stále zády ke stěně. Ten nechutnej člověk byl přede mnou dotýkal se mě.

Nemohla jsem dělat nic, bylo mi špatně, myslela jsem si, že každou chvíli sebou plácnu na zem. Zavřela jsem oči, nesměla jsem se ani hnout.

Slané slzy mi dopadaly na kůži a já byla vyděšená. Rukou pomalu začal jet od mého stehna výš a výš, moje nohy přestaly funguvat.

Nevím, jestli se mi to zdálo nebo ne, ale najednou mě nedržel, najednou jsem ho necítila nikde kolem sebe a jen slyšela ránu na zem. Musím utéct.

Dopadla jsem na zem a konečně otevřela oči. Paolo ležel zkroucený na zemi. Matthew? Pozorovala jsem je, ale pořád jsem nepřestávala plakát, tohle bylo na mě moc.

Nechápu, co se teď stalo. Byly jsme uprostřed obrovského lesa, jediný zvuk který odsud šel byl můj pláč, jak se sem sakra dostal?

Paolo vstal, vypadal dost naštvanej. "Vypadni" sykl Matthew a Paolo se uchechtl, sotva stál. "Já mám vypadnout?" Zasmál se, "Já že mám vypadnout" zopakoval větu.

"Tys přišel teď a posral to, ten kdo má vypadnout jsi ty" "Jestli nevypadneš, zařídím ti život jako v pekle" pronesl klidně Matthew.

Blonďatý kluk se na mě podíval, nenávistně mě přejel pohledem, vzal si své tričko a zasyčel "Tohle si s tebou vyřídím" "Nic si s ní nevyřídíš, jsi kretén, vyřiď si to s někým tobě rovným, ne s holkou" řekl Matthew a Paolo odešel.

Stále jsem seděla na studené zemi, oblečení jsem měla špinavé a zmuchlané.

"Zvedni se, je pryč" chladně pronesl hnědovlasý kluk a pořád sledoval odcházejícího chlapce, chtěl si být jistý, že vypadne. Pořád mi bylo špatně, dost špatně.

Pokusila jsem se vstát, ale moje nohy mi to nedovolily, zase jsem spadla na zem. Utřela jsem si mokrý obličej On teď nejspíše zase odejde, musím se odsud dostat, nevím ale kudy.

Natáhl ke mně ruku, překvapeně jsem se na něj podívala a přijmula ji, já bych se totiž asi sama nezvedla. Stála jsem na nohou a hned se mu zatočila hlava, on si toho všimnul.

Jeho výraz byl dost chladný, žádný úšklebek, nic takového, takhle ho neznám.

Najednou jsem neměla půdu pod nohama, on mě vzal?! Teď jsem ale neměla náladu to nijak řešit, schoulela jsem se mu do náruče, jako nějaké koťátko a nechala ho, ať jde kamkoliv.

Byli jsme už v chatce, nikdo tu nebyl a on mě posadil na postel, chvíli tam jen stal. "Děkuju" pronesla jsem a sundala si boty.

On jen přikývl a otočil se k odchodu. "Matthew" vyslovila jsem jeho jméno a on věnoval svou pozornost zase mně. "Nikdo se to nesmí dozvědět, prosím" zašeptala jsem.

Sledoval mě, sledoval každý kousek mého těla, potom ale bez jakékoliv emoce odešel. Neměla jsem sílu na to, cokoliv dělat, proto jsem se jen opřela o zeď a nechala slzám volný průběh, zase.

Zaslechla jsem zvuky, hned na to ťukání. Otřela jsem si slzy a neřekla nic, co když je to Paolo.

Dveře se otevřely, zahlédla jsem Sama, ulevilo se mi. "Bello" usmál se na mě, hned ho to ale přešlo. "Ty pláčeš?" Zeptal se ustaraně, já si otřela obličej a zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

"Nejsem blbý, co se stalo?" Zeptal se a pohledem skenoval mé špinavé oblečení. "Nic, já jen-" "Řekni mi to, nikomu nic neřeknu" usmál se na mě.

Vydechla jsem a začala skenovat své nohy. "Před chvílí za mnou přišel jeden kluk, řekl že mi chce něco ukázat a zavedl mě hluboko do lesa" začala jsem a z očí se mi spustila slza.

Sam mě ustaraně sledoval a poslouchal. "Někde tam se zastavil a pak" nedořekla jsem to, zlomil se mi hlas. "Ne, ne, to ne" řekl můj přítel. "Ale ne, nestalo se to, pak tam někdo přišel a poslal ho pryč" ujasnila jsem situaci.

"Kdo to byl?" "To neřeš Same, slib mi že nikomu nic nepovíš" přikývl a chytil mě za ruku.

"Jsi ledová, musíš se obléct" řekl a svlékl si mikinu, dal mi ji přes ramena. Postavil se a zabloudil ke mně do skříně. "Moc se v tom nevyznám, ale-" vytáhl černé legíny a hodil je po mně.

"Same, já-" začala jsem. Nebudu se přece převlékat před mým kamarádem!

"Ehm, jo, jasné já se otočím" pronesl a otočil se. Vyměnila jsem sukni za legíny, tričko za jeho mikinu a on se zase otočil zpátky. Skoro jsem nemohla hýbat s rukama.

"Ty normálně chodíš spát v podprsence?" Uchechtl se když si všiml mého ramínka. "Nechodím, ale necítím prsty" pokusila jsem se o úsměv a on přikývl. "Rád bych ti pomohl, ale opravdu nevím jak" zasmál se, měl z toho srandu.

Nebo se mi jen snažil zlepšit náladu, ten kluk je zlatej. "Nech to být, nějak to dnes v noci přežiju" řekla jsem a lehla si, i když to nebyla moje postel. Sam se mnou zůstal a díky tomu mi netrvalo dlouho usnout.

Probudila jsem se brzy a Sam už tu nebyl, překvapivě. Holky ještě klidně oddychovaly a já se rozhodla, že se půjdu vykoupat.

Ze skříně jsem vytáhla potřebné věci a vyrazila ven z chatky. Rychle jsem došla k umývárnám a všimla si spících fotbalistů.

Zahlédla jsem Paola, spal. Udělalo se mi špatně jen jsem na včerejšek pomyslela, proto jsem zašla dovnitř a pustila na sebe horkou vodu.

Po kratší sprše a ranní hygieně jsem se vydala zpět na chatku. Při cestě jsem si ale všimla Matthewa, byl opřený o chatku a koukal do jakéhosi papíru. Normálně bych se mu vyhla obloukem, ale musím mu poděkovat, myslím že jsem to včera neudělala dostatečně.

Došla jsem tedy k němu, když si mě všiml, složil papír a dal si ho do kapsy. "Matthew, musím ti poděkovat, nevím co by se včera stalo, kdybys nepřišel, děkuju že jsi mě zachránil" řekla jsem.

Podíval se mi do očí a mně se srdce rozběhlo tak třikrát rychleji. "Mhm, neřeš to, nic to pro mě neznamenalo" řekl potichu a mně to trochu zaskočilo.

V hloubi duše jsem doufala, že by to mohlo zlepšit vztah mezi námi, ale asi jsem se mýlila. Isabello co to meleš, to že tě zachránil je jedna věc, ale věc druhá je, že ti dělal zle od začátku prázdnin.

"No, vidím že o rozhovor se mnou nestojíš" pronesla jsem a otočila se k odchodu.

Jediné co jsem slyšela bylo Matthewovo uchechtnutí. Potom se rozešel směrem ke mně a ramenem narazil o to moje. Koukám, že se nic nezměnilo.

Již jsem stála na chatce a nevěděla, co dělat. Pořád bylo dost brzy ráno, mohlo být tak šest, teprve se rozednívalo.

Uklidila jsem si tedy všechny věci na svá místa. Okolo desáté hodiny měli fotbalisté odjíždět. Někteří mí budou chybět, jiní budu ráda že vypadli.

Přemýšlela jsem o všem, co se tu děje. Dost lidem se tohle všechno nestane snad ani jednou za celý život, mně se to stalo za jednen měsíc prázdnin.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo jemné zaklepání na dveře, hned na to se začala pomalu otevírat.

Isabella, ty už nespíš?" Zeptal se mě hnědovlasý kluk. "Už ne, co potřebuješ Matteo" usmála jsem se na něj.

"Pojď ven, ať je nevzbudíme" řekl a já se pomalu vydala ven z dřevěné chatičky.

Tak a další kapitola je venkuuuu!🦋
Možná jste si všimli, že je o něco delší než kapitoly, které jsem vydávala do teď.
Důvod je jen jeden a to ten, že se mi příběh moc táhne a já se obávám, že budu muset zvednout celkový počet kapitol na 70.
Tolik jsem se do příběhu vžila, že ještě nejsme ani v půlce!
Nejspíše tedy teď kapitoly budou o něco málo delší, než jste byli zvyklí, snad mě za to neukamenujete🥴
Jinak chci samozřejmě poděkovat za vaši veškerou podporu!🤍