Přes vodu až k tobě

•55•

Dny plynuly a do konce pobytu tady, u mého strýce v campu, zbývalo deset dní. Dneska to bylo už několik dní od posledního rozhovoru s Matthewem.

Všechno se táhlo strašně pomalu, byla jsem pořád unavená, celé tělo mě bolelo, jedla jsem málo a moje nálada byla jak na horské dráze. Za Sama a Nelly jsem byla poslední dobou nesmírně vděčná, stáli při mně a dělali vše pro to, abych se totálně nezhroutila.

Matthewa jsem vídala zřídka. Na hrách spíše nebyl, než byl a volný čas trávil nejspíše úplně mimo camp, protože ho nepotkávali ani kluci, nebo mi to tak alespoň říkali.

Právě jsem seděla na snídani, přede mnou stál jahodový jogurt a ovocný čaj. Jogurty byly posledních pár dní mými nejlepšími příteli. Po snídani byl vymyšlen program jen pro mladší děti, my starší jsme měli volno, v podstatě to takhle bývalo dost často.

Měla jsem plán, věděla jsem přesně, kam půjdu. Potřebovala jsem se odreagovat a na to znám jen jedno místo, kde to půjde samo.

Dopila jsem poslední zbytek čaje a zvedla se, abych nádobí mohla odnést na odkládací pult. Při cestě jsem pohledem prolétla celou jídelnu, Matthew tu nebyl. V duchu jsem si nafackovala za to, že ho vůbec hledám.

Odložila jsem talíře k ostatním a vrátila se ke stolu. "Co dnes, děcka?" Zeptal se Sawyer a položil ruku Thee kolem ramen, sklopila jsem pohled.

"Dnes se nehnu z postele, přijde mi, jako by mě přejel tank!" Postěžoval si Grey a protáhl si záda. "Ja bych se šla klidně někam projít, na jezero to dneska nevidím," navrhla Nelly a měla pravdu. I přes to, že teploty se stále držely dost vysoko, bylo zataženo. Sluníčko bylo schováno za několika mraky a tím pádem bych to nazvala spíše jako nepříjemné dusno. "Souhlasím," přitakala Thea, Niko i Klaudia se přidali.

"Půjdeš taky?" Šťouchla do mě má přítelkyně. "Ne, ne.. Já mám dneska nějaký plán už," viděla jsem, jak moje slova většinu zaskočila. "Určitě? Nemám jít s tebou?" Šeptl na mě Samuel a já jen zakroutila hlavou, dnes potřebuju chvíli o samotě.

Po pár minutách jsme se už s holkami připravovaly na produktivní dopoledne. Všechny jsme vybírali oblečení na dnešní den, tedy všechny kromě mě, já zůstala v tom, do čeho jsem se oblekla už ráno. Nebrala jsem si s sebou nic, ve své podstatě jsem ani nic nepotřebovala.

Vyšla jsem z chatky a mé kroky směřovaly směrem k vodě. Nějak tak jsem doufala, že si ještě pamatuji cestu. Od oběda se počasí moc nezměnilo, stále bylo dusno. Jen mi připadalo, že už je to snesitelnější, ale možná to byl jen můj pocit.

Prošla jsem kolem volleyballového hřiště a pokračovala stále dál. Po tom, co jsem vešla mezi několik stromů, jsem se dostala k plotu, šla jsem správně. Prolezla jsem mezerou mezi kovovou síťovinou a pokračovala dál mezi stromy.

Ani ne o pár minut později jsem narazila na menší, dřevěný a rozbitý můstek. Po těle jsem měla husí kůži, věděla jsem moc dobře, kam jdu. Obešla jsem velký keř a má reakce byla úplně stejná, jako tehdy, "Wow."

Nádherný rybník vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Byla jsem natolik ohromena vzhledem vody a keřů, že jsem si málem nevšimla jakési osoby sedící na kraji. Pomalu jsem vylezla na větší kámen a zastavilo se mi srdce, tohle nemůže být pravda!

Mužská postava seděla na jednom z kamenů a hleděla na stejnou nádheru, jako já. Přemýšlela jsem, jestli se okamžitě nemám otočit a odejít, ale bylo pozdě.

Bohužel jsem nevlastnila Harry Potterův neviditelný plášť a zvuky jsem stále vydávala taky, takže si kluk sedící na okraji všimnul se přítomností, otočil se. Viděla jsem překvapení v jeho očích, naše pohledy se setkaly.

"Co tu chceš," sykl směrem ke mně Matthew, já nevěděla, co říct. "Mohla bych se ptát na to samé," nenechala jsem se odbýt.

Prošla jsem dále a chtěla se také posadit, nakonec jsem si to ale rozmyslela. Když už jsem tady, nebudu zase hned odcházet. "Zeptal jsem se první," zamumlal.

"Byla jsem tu tehdy s Matteem," začala jsem. "Vzal mě sem chvíli před tím, než odjel." Matthew nereagoval, vlastně se na mě skoro ani nepodíval.

"Taky jsme si tu dali první pusu," nemohla jsem si odpustit rýpnutí. Viděla jsem, jak kluk sedící přede mnou zatnul ruce v pěst, jinak však neodtrhnul pohled od překrásného rybníku.

Mezery mezi mými slovy vyplňoval šum vody, bylo to uklidňující. Mnohem lepší by ale bylo, kdybych tu byla sama.

"Takže?" Zeptala jsem se, zajímalo mě, kde se tu vzal. Přeci jen, plot a můstek značily ohraničení campu, byli jsme mimo, neměl tu co dělat.

"Chodím sem často," zamručel, nebylo mu skoro ani rozumět. Nějak mi to celé nezapadalo dohromady. Sice je to už delší doba, ale pamatuji si, že Matteo říkal, že to tu nikdo moc nezná.

"Jak jsi to tu našel?" Vyptávala jsem se dál. Na chvíli se odmlčel, pak jen povzdechnul a řekl: "To je moje věc."

Tuhle jeho nepříjemnou stránku jsem znala, byla to ta ze začátku prázdnin. Věděla jsem, že doopravdy takový není, že je to jen maska, za kterou se skrývá hodný kluk. Neznamenalo to však, že jsem nebyla stále naštvaná, zklamaná i smutná, ba naopak.

"Matteo mi tehdy říkalo, že to tu nikdo moc nezná, jen on, jeho děda a jeden z jeho kamarádů," přemýšlela jsem a náhle, jako by mi blesklo před očima. "Ty.. Ty jsi ten jeho kamarád?" Zeptala jsem se zmateně. Vždyť mi to mohlo dojít!

Sám Matthew i ostatní lidé tady několikrát zmínili, že sem jezdí už dlouho a nikdo neví proč, když jeho jediná zábava je spát s holkami jeho věku. Teď mi to dávalo celé smysl.

"Ty jsi ten kluk, kterého prarodiče sem jezdili, znali se s Marcem, vy dva jste ti přátelé, kteří se kvůli něčemu pohádali a přestali se úplně bavit i přes to, že se vídáte skoro každé prázdniny, no jasně!" Povídala jsem si spíše sama se sebou. "Nechceš mi k tomu třeba taky něco říct?" Zasyčela jsem. "Měla bys odejít," odpověděl mi.

"To jsem slyšet nechtěla." "To mě nezajímá, jdi pryč, Isabello." "Ne," řekla jsem rázně, on se na me podíval. V jeho očích bylo něco, co jsem nedokázala rozluštit.

Než jsem se vzpamatovala, prudce a mrštně se postavil, šel za mnou. Stál ode mě malý kousek, cítila jsem jeho vůni, byla mi tak známá. "Nechci si s tebou povídat" zašeptal až nepříjemně klidně. "Bež."

"Naser si, idiote," sykla jsem. Nedokázala jsem v sobě už tu zlost dále držet, vařil mi krev v žilách. Snažila jsem se si s ním normálně promluvit, třeba i probrat to, co se mezi námi stalo, očividně ale nemá zájem. V jeho očích se mihlo překvapení, nešlo to přehlédnout. Okamžitě jsem se otočila a odcházela zase pryč, tak moc mě naštval!

"Sakra, Isabello," zaslechla jsem za sebou, nereagovala jsem. Teď byla řada na mě, být ta chladná.

Co nejrychleji jsem prošla kolem keře a dostala se mu tak z dohledu, zpomalila jsem. Šla jsem zase po dřevěném můstku, kolem plotu, mezi stromy, až jsem došla zpět do campu. Ostatní nejspíše někam šli, což znamenalo, že bych měla mít na chatce klid.

Vešla jsem do chatky a zabouchla za sebou dveře. Naštvaně jsem skopla boty ze svých nohou a lehla si do postele, která dříve patřila Lee. K tomu rybníku jsem šla kvůli tomu, abych měla chvíli pro sebe, abych se uklidnila srovnala si myšlenky. Ani jedno se však neuskutečnilo. Matthew se choval jak arogantní pitomec a já začínala čím dál více pochybovat o svém IQ, když jsem si myslela, že by mě mohl mít rád.

Chvíli jsem jen ležela a snažila se uklidnit, šlo to těžko. Přemýšlela jsem, že bych našla Samuela nebo holky a přidala se k nim, nejspíše by mě to přivedlo na jiné myšlenky, rychle jsem si to ale rozmyslela. Věděla jsem, že bych na ně mohla být bezdůvodně nepříjemná a zkazila jim tak jejich zábavu. Zůstala jsem tak sama.

Přes okno se sem dostávalo světlo a také sem doléhaly nějaké, nejspíše dětské, hlasy. Já však ležela jako tělo bez duše a pozorovala strop. Najednou jsem si přišla extrémně prázdná.

Další kapitola venku? Co na ni říkáte?
🤍