Přes vodu až k tobě

•48•

I přes to, že jsem byla z celého dne absolutně vyřízená, moje mysl nedokázala přestat pracovat a tím pádem jsem ani já nemohla usnout.

Ležela jsem ve své posteli, vedle sebe měla hozenou peřinu, bylo mi horko. Sledovala jsem strop, někdo přede mnou tam vyryl jakési obrazce.

Snažila jsem se odradit svou mysl od myšlenek z odpoledne. Zrovna jsem četla malý, ručně vyrytý nápis na jednom z prken, když se otevřely dveře. Ani jsem se nehla a jen zavřela oči, neměla jsem sílu, náladu ani odvahu na to s holkami mluvit.

Komunikace. Jedno slovo, které je v jakémkoliv vztahu, jak partnerském tak přátelském, velice důležité. Dobře jsem si to uvědomovala a i přes to, že by bylo v této situaci dobré holkám vše říct na nechat si poradit, vše jsem zamlčela.

Možná se kousek mé duše bál, že si je Klaudia s Nikem tak blízká, že ho bude obhajovat. Možná se další kousek mé duše bál, že mě nepochopí, nebo že se budou ptát na vztah mezi mnou a Matthewem a já jim nebudu schopna odpovědět. Nevím.

Je tu už Isabella?" Zaslechla jsem Thein lehce ustaraný hlas. "Pokud není na jedné z paland, tak ne," odpověděla další má kamarádka. Chvíli se pak ozývaly jen zvuky ohýbajících se prken pod vahou, která na ně dopadala.

"Je v posteli" oddychla si Nelly. "Spí?" "Asi jo."

"Zajímalo by mě, kde celou dobu byla." "To mě taky, ale když už jsme u toho, neviděla jsem celé odpoledne ani Nika," pronesla Klaudia a já se lehce zarazila.

"Myslíte, že se mezi nimi něco stalo?" "Co myslíš?" "Já nevím.." "Určitě je to úplně jinak, nechte to být, pojďte už spát," rozhodla Nelly a všechny holky postupně zalezly do postelí.

Kroky kolem chatek, houkání sov i kola aut, to všechno jsem slyšela z druhé strany dřevěné zdi.

Přišlo mi jako věčnost, co holky řekly konečné 'Dobrou' a nastalo ticho. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla, nemohla jsem usnout.

Měla jsem celé tělo ztuhlé, a tak jsem potichu slezla z palandy a vyšla z chatky. Kdybych řekla, že jsem se nebála toho, že bych mohla potkat Nika nebo i Matthewa, lhala bych. Byla jsem tak unavená, že bych nezvládla mému hnědovlasému něco-jako-klukovi vysvětlovat, proč jsem celý večer prostě potřebovala být sama.

Byla jsem ponořená do svých myšlenek, když se otevřely dveře z protější chatky. Málem se mi zastavilo srdce, ale po tom, co jsem zahlédla rozespalého Sama, mi zase začalo klidně bít.

"Bello, co tu sakra děláš?!" Pronesl hrubým, unaveným hlasem a promnul si rukama celý obličej.

"Nemůžu spát, kam míříš ty?" Zeptala jsem se. "Na záchod," pronesl a pomalými kroky se vydal do umýváren.

Netrvalo dlouho a byl zase zpět, až teď jsem si všimla, že na sobě měl jen spodní prádlo.

"Matthew tě sháněl," pronesl, teď už trošku živěji a přisedl si ke mně.

"Mmh" zabručela jsem a položila si hlavu na kolena. "Stalo se něco?" "Nic." "Jsi si jistá?" "Ano." "No.. Dobře?" vjel si rukou do vlasů a jen mě sledoval, neodešel.

Mlčky jsme tam pár minut seděli, dokud jsem neměla pocit, že by bylo fajn prolomit to nepříjemné ticho mezi námi.

"Pohádala jsem se s Nikem," vyhrkla jsem na jednou. "Proč?" "Kvůli Matthewovi.."

"Tvrdí, že není kluk na nic vážného a že mi zlomí srdce."

"Všiml jsem si, že se okolo tebe motá, no.." podrbal se můj blonďatý přítel na zátylku. "Jak jsme byli v tom lese, tak jsme dali věci do pořádku a teď se-" zasekla jsem se. "Teď spolu vycházíme dost dobře."