Přes vodu až k tobě

•51•

Pomalu jsem vzhlédla a přes rozmazaný obraz zahlédla kluka, kterého jsem poznala i podle hlasu.

V ten moment, co si všiml mých zarudlých očí mlčky vykročil mým směrem. Posadil se na studenou trávu a jeho silná paže mě objala kolem ramen. Položila jsem si hlavu na Samovo rameno a zhluboka se nadechla, nechtěla jsem, aby mě takhle kdokoliv viděl.

"Chceš o tom mluvit?" Zeptal se po chvíli a já pokrčila rameny. Po tvářích mi stékaly slzy, nepříjemný pocit po celém těle pomalu ustupoval a vystřídala ho prázdnota. "Pojď sem," přitáhl si mě můj blonďatý přítel k sobe do objetí tak, abych mu seděla obkročmo na klíně. Zabořila jsem hlavu do jeho krku a cítila jsem teplo jeho těla, to přesně jsem právě potřebovala. Objetí od někoho, komu můžu věřit, kdo mě nemá jen jako zábavu a komu na mně opravdu záleží.

"Děkuju," vzlykla jsem a přitiskla se k Samovu pevnému tělu ještě více, rukou mi pomalu přejížděl po zádech. Nějakou dobu jsme jen nehnutě seděli pod modrým nebem. Počasí bylo stále krásné, vůbec neodpovídalo mé náladě. Hlavou se mi honilo nespočetně otázek, mezi kterými bylo například to, co právě Matthew dělá a jestli ho celá tahle situace také zabolela u srdce.

Po chvíli, co jsem se už jen prázdně tiskla k mému příteli, se pomalu odtáhl a podíval se mi do očí. Zvedl ruku a jemně mi otřel z tváří nejspíše dost rozmazanou řasenku, musím vypadat příšerně!

"Je to hodně špatné?" Poukazovala jsem na svůj obličej a rozmazaný makeup.

"Vlastně zas až tolik ne," usmál se Sam a strčil mi slepené vlasy za ucho. Obdařila jsem ho vděčným úsměvem, tedy jsem se o něj pokusila. "Povíš mi, co se stalo?" Zeptal se tentokrát on.

Několik vteřin, možná i minut jsem nemohla najít ta správná slova, nevěděla jsem, jak začít.

"Niko měl pravdu," vyslovila jsem ta slova tiše, nebyla jsem si jistá, jestli je vůbec slyšel. "Oh, to mě mrzí, Bello," pohlédl na mě smutně. Ledabyle jsem pohodila rameny a sklopila pohled.

"Ne, podívej se na mě," chytil mi jemně bradu a donutil mě se na něj podívat. "Chvíli mě poslouchej, nevím, co se mezi vámi stalo a nechci se do toho motat, ale určitě to dopadne dobře.." Těkala jsem pohledem po Samově obličeji. "Všechno zlé je k něčemu dobré a já věřím v to, že pokud spolu dva mají být, tak spolu prostě budou a nic je v tom nezastaví."

Koukali jsme na sebe. Samuel se vpíjel pohledem do mých očí a já nebyla schopná odvrátit pohled. Byl to úžasný kluk a já si byla stoprocentně jistá, že o něj nikdy v životě nechci přijít.

"Mám tě rád, Bello," pronesl tiše a pohled mu na moment sklouzl na moje rty, hned se ale vrátil zas zpět. "Same, já.."

"Ja vím, ja vím," přerušil mě. "Já si jen prostě někdy nemůžu pomoct," pozvedl jeden koutek. Ještě chvíli jsme se na sebe jen koukali, dokud jsem pohled neodvrátila stranou. Málem jsem dostala infarkt.

O zadní stěnu jedné z chatek, kus od nás, se opíral Matthew. Vrhl na mě znechucený pohled, uchectl se a odešel. Sledoval nás. Nevím, jak dlouho tu stál, ale měl to promyšlené. Byl totiž v dostatečné vzdálenosti, takže jsme ho neslyšeli přicházet, nebo ja určitě ne.

"Ty jsi ho viděl?" Pomalu jsem sklouzla ze Samuela klína a sedla si naproti němu. "Neviděl a ani neslyšel, ale co vím je, že mi to dá pořádně sežrat." Postavil se a pomohl mi se zvednout také.

"Budeme doufat, že ne," odpověděla jsem a vděčně se na mého nejlepšího přítele podívala: "Děkuju."

Do chatky pronikl paprsek slunečního světla a já si promnula oči. Včerejší odpoledne jsem strávila se Samem u nás na chatce, protože holky byly až do večeře pryč. Usnula jsem dost brzy, byla jsem vysílená a celé tělo mě bolelo, večeři jsem vynechala.