NUDE » h.s

xxxiv

❝Bolest lidi mění. ❞

➳➳➳

[Angel's POV]

Zlé tmavě zelené oči strašily v každé mé myšlence za poslední dva dny. Záběry Ethana uvnitř domu mě nechali bez dechu od té doby, co jsem to viděla a pokaždé, když jsem připomněla jeho chladný pohled směrem ke kameře, strnula jsem.

Jak to mohl udělat? Jak mohl tak snadno zabít nevinnou duši? Věděla jsem, že byl zlý, ale tohle... tohle bylo moc. Proč byl vůbec v domě? Co udělal? Jsem si jistá, že důvod, proč se vloupal do Harryho domu nebyl zabít Agnes, to se stalo potom, takže jaký byl jeho skutečný záměr?

Zhluboka jsem si povzdechla, vklouzla do mých černých podpatků a upravila si černé šaty, dívajíc se na sebe do zrcadla. Nemluvila jsem s Harrym o Ethanovi a jeho spojení s Agnesinou smrti, hlavně proto, že nikdy nevyšel z jeho pokoje a za druhé, protože jsem neměla pocit, že je ten správný čas na to, to udělat. Už tak byl ve velkých bolestech, kdybych mu řekla o Ethanovi, naštval by se a pravděpodobně udělal něco hloupého. Jsem si jistá, že ano.

Pomalu jsem vyšla z mého pokoje. Všichni v obývacím pokoji byli oblečeni v černém a na tvářích měli smutné výrazy a já musela bojovat, abych zadržela své slzy.

Byla to taky moje chyba? Nemohla jsem si pomoct s tím pocitem viny, co jsem cítila uvnitř. Byla by Agnes stále naživu, kdyby si mě Harry nikdy nevzal? Pravděpodobně ano. Nasála jsem pár roztřesených nádechů, jak se mé vidění začínalo rozmlžovat a já zpřísnila svůj stisk na zábradlí.

"Angelino jsi v pořádku?" Uslyšela jsem Sandru, jak se ptá a rychle ke mně přiběhla, pokládajíc její ruku na mé rameno. Její kulaté a velké oči se na mě starostlivě dívaly, ale já se podívala okamžitě pryč. Nemohla jsem se jí podívat do očí. Chtěla jsem křičet, že nejsem v pořádku. Že znám pravdu a že je to má chyba.

"Jsem v pořádku." Zalhala jsem. Slabě se na mě usmála a opřela si záda o zeď, jak se její oči vlekly dolů k podlaze.

"Víš, stále nemůžu uvěřit tomu, že už ji nebudu vídat v tomhle domě." Náhle promluvila. Polkla jsem a přikývla. Agnes bude v tomto domě hodně chybět. Ona byla ta, která vykouzlila úsměv na tváři každému z nás, zejména Harrymu. Miloval ji jako matku, ona byla ta, kdo ho přeci jenom vychoval a teď, když je pryč, se jeho svět zhroutil. Vím, jaké to je ztratit někoho, koho opravdu milujete. Je to jako kdybys uvnitř pomalu umíral.

Mé oči putovaly po přeplněném obývacím pokoji, dokud nepřistály na vysoké temné postavě stojící vedle klavíru. Harry se o něj opíral s rukama zkříženýma na prsou, jak se díval dolů na své nohy. I když jsem nemohla jeho tvář vidět jasně, mohla jsem říct z červené špičky nosu, že brečel. Louis byl vedle něj, hladil ho po zádech a mluvil s ním, ale Harry vypadal mimo, nejsem si jistá, jestli ho poslouchal.

"Nese to hodně těžce." Uvedla Sandra, čímž obrátila můj pohled na ni.

"Já vím." Zašeptala jsem lehce.

"Myslíš, že se z toho někdy zotaví? Myslím tím, Pan Styles ztratil v jeho životě mnoho lidí. A pokaždé, se víc a víc distancoval od všech lidí a vytvořil si tyhle zdi okolo něj a nechtěl, aby mu kdokoli pomohl." Zeptala se mě.

"Nevím, ale myslím, že to nakonec příjme. Právě teď je pořád ještě v šoku a popírání. Harry je někdo, kdo si nechává hodně věcí pro sebe a nenechá nikoho ho pochopit. Chci mu pomoct, chci, ale nevím jak. Mám strach, že se bude zlobit, pokud se pokusím s ním mluvit." Řekla jsem jí, dívajíc se na Harryho přes celou místnost. Vzhlédl od země a začal mluvit s Louisem. Jeho obličej byl bledý a vypadal unaveně, jeho oči byly červené a opuchlé. Chtěla jsem běžet přes celou místnost a dát mu uklidňující objetí, aby věděl, že všechno bude v pořádku, ale nemohla jsem to udělat.