Potion Secret | Drarry (CZ) ✓

Epilog

O PĚT LET POZDĚJI

V rodinném domku v jedné z čtvrtí na okraji Londýna svítilo oknem ven poslední tlumené světlo. Jeho paprsky dopadaly i na malou část trávníku na zahradě, jinak ponořené do večerní tmy. Bylo již pozdě, ale uvnitř domu se ještě nespalo. V oné spoře osvětlené místnosti v patře bosky pochodoval po podlaze blonďatý muž a v jeho náruči se nacházelo malé, sotva roční, uplakané děvčátko, které svým dětským křikem způsobovalo svému otci palčivou bolest hlavy.

Ten už ani nepočítal, kolik minut uplynulo od doby, co svou dcerku uložil ke spánku. Připadalo mu to již neuvěřitelně dávno, co ji pokládal po postýlky v jejím pokojíčku. Jenže namísto spánku se holčička rozhodla křičet, jak jen jí to její drobné plíce dovolovaly, a nedokázala usnout ani tehdy, co blonďatý muž vyzkoušel všechny osvědčené způsoby, které jindy zabraly. Nakonec ji musel z její postýlky vytáhnout a pokoušel se ji aspoň utišit ve své náruči. Ani to se mu však nedařilo.

„Rosemarie, no tak, neplakej," zoufale zaprosil a přitiskl svou tvář na líčko své dcerky. Držel ji pevně u sebe, jednou dlaní hladil její jemné a krátké vlásky, zatímco druhou rukou lehce poklepával na její drobná záda. Křik však neustával. Muž se již po několikáté pokusil děvčátko utišit pobrukováním její oblíbené ukolébavky, avšak opět marně. Sám se začínal třást, jak už samým zoufalstvím a vyčerpáním z neustávajícího pláče nemohl.

U srdce jej bodalo výčitkami, jak svou úlohu otce naprosto nezvládá. Zkusil snad již všechno. Od důkladné kontroly obsahu plínky, přes nabídku pozdní večeře, oblíbeného plyšáka, čtení pohádky, houpání v náruči a falešné prozpěvování, až po starostlivé měření teploty, která však neexistovala. Rosemarie, jako by se dnes rozhodla, že spánek nepotřebuje. To se ale nedalo říct o jejím otci, který - přestože již po několik měsíců pracoval z domu, aby se mohl děvčátku věnovat - po dnešním pociťoval neuvěřitelnou vyčerpanost. Sám by nejraději zalezl do peřin a nechal se odnést do říše snů, jenže jeho plány byly nelítostně narušeny.

Postupně přestával bojovat se slzami zoufalství, které se mu draly do očí. Nechával je stékat po svých tvářích a jednou za čas si je neuměle setřel hřbetem ruky, jejíž prsteníček zdobil jednoduchý, leč nad míru krásný stříbrný prsten. Podobný, avšak mnohem honosnější, nosil už druhým rokem na prsteníčku levé roky a další takový, jen o číslo větší, byste mohli najít na stejném prstu u jeho manžela, který se - k blonďákově smůle - stále ještě nevrátil z práce.

Unikl mu tichý vzlyk a jeho roztřesený hlas malé děvčátko znovu a znovu prosil o utišení. Neúspěšně. Holčička si nedala říci a stále plakala jako smyslů zbavená, zatímco jejího otce pohlcovala ostrá bolest hlavy, která jen zvyšovala jeho zoufalství a neschopnost bystrého uvažování. A tato ztráta zase přispívala k tomu, že mužovu mysl naplnil pocit selhání, jenž jej neuvěřitelným způsobem ubíjel a naplňoval jeho nejhorší obavy, které ze svého otcovství měl. Nezvládá to, vždyť ani není schopen svou dcerku utišit! Nechává své dítě plakat, jelikož už neví, co dál. Neznamená to náhodou, že je špatný otec?

V tu samou chvíli se s blonďákovou myšlenkou v přízemí otevřely dveře a do přívětivého tepla domu vešel černovlasý muž. Hlasitý pláč, který téměř ihned zaregistroval, vyvolal na jeho tváři ustaraný výraz. Bylo již pozdě v noci a touto dobou už měla malá Rose dávno spát stejně jako Draco.

S neblahou předtuchou ze sebe proto ve spěchu stáhl kabát a začal stoupat po dřevěných schodech vzhůru, odkud se dětský křik ozýval. S povzdechem se zastavil až ve dveřích dětského pokojíčku, kde mu pohled padl na manžela téměř na pokraji psychického zhroucení. Takový pohled na blonďáka ještě nezažil...