Potion Secret | Drarry (CZ) ✓

12. kapitola

Draco se s mírnými obtížemi proplétal mezi kouzelníky v přízemí nemocnice. Měl dnes u Munga domluvenou kontrolu své nohy a pokud léčitelka Weasleyová uzná za vhodné, zbaví se dnes svého invalidního vozíčku. Což by jej beze sporu neuvěřitelně potěšilo.

Díky tomuto mudlovskému zařízení si celý minulý týden připadal převelice neschopně. Na spoustu věcí nedosáhl, takže si musel pomáhat kouzlem, projet dveřmi pro něj taky nebylo úplně přirozené, když si je předtím musel otevírat a zajišťovat kouzlem, nemluvně potom o večerních problémech dostat se z vozíčku do vany nebo do postele.

Nehledě na to, že jej pravidelně z celodenního sezení bolela záda a mnohdy i kostrč. Nebyl na tak málo pohybu zvyklý, což na sobě poznal už během prvních dnů, kdy byl přinucen k němu využívat vozíček. Doufal, že se jeho snaha a přesné dodržování Hermioniných instrukcí o tom, jak doma nohu ošetřovat, vyplatí a on nyní bude mít o toho neustálého omezování se pokoj.

S úlevou se prodral přeplněnou vstupní halou k výtahům a nechal se vyvézt do patra, kde měla léčitelka Weasleyová svou ordinaci. Zde už se tolik lidí nenacházelo, takže mu jízda nečinila tak velký problém. Měl na vozíček mnohem více místa a nemusel se tolik koukat kolem sebe, zdali někomu omylem nenajede na nohy. Zaklepal na příslušné dveře a vyčkával, dokud jej Hermiona nepozve dál, či případně nepřijde dokonce sama otevřít.

Dveře se otevřely během pár vteřin, takže bylo jasné, že na něho žena již čekala. „Pěkný den, Draco! Tak co dělá noha?" pouze gestem ho pozvala dovnitř ordinace a spokojeně se u toho usmívala.

„Je to lepší, řekl bych. Rozhodně to líp vypadá," zasmál se zlehka blonďák, když vjel do místnosti. „Mám jít na lehátko?" zeptal se a věnoval Hermioně drobný úsměv.

Hnědovlasá žena si pro sebe spokojeně pokývala hlavou. Byla ráda, že se rána tak pěkně hojí. „Ano, sundáme ten obvaz, ať se na to podívám, jestli mi tu budeš moct už nechat vozíček. Zkus se při vstávání opatrně na tu nohu postavit, ať víš, jestli to bolí nebo ne," nabádala blonďáka s jemným úsměvem, zatímco si připravovala nový obvaz a mast.

„Dobře, tak jo," pokýval Draco souhlasně hlavou. Při vstávání se nejprve postavil na zdravou nohu a až poté pomalu zatěžoval i tu zraněnou. K jeho úlevě žádná bolest nepřišla, jen drobnější pnutí v místě zranění, ovšem nic, co by se nedalo zvládnout.

Hermiona každý jeho opatrný pokus bedlivě sledovala, načež se jí ve tváři usadil spokojený výraz. „Tak to vypadá, že se rána krásně zevnitř zhojila," pronesla a počkala, až se blonďák posadí na lehátko a sundá si kalhoty.

Sama se poté ujmula nůžek a obvaz opatrně rozstříhla. Jemně se pousmála a okolí rány opatrně prohmatala. „Vozíček mi tu už necháš, ale... tu nohu nepřetěžovat," řekla důrazně, „a stále ji budeš mazat a obvazovat. Ať se to zhojí úplně i na povrchu, jo?" zadívala se do Malfoyovi tváře s pevně semknutými rty do úzké linky. „Pokud budeš mít bolesti, protože tu nohu budeš namáhat, máš povolen jednou denně lektvar proti bolesti. Nic víc. Pak už jedině ledový obklad po mudlovsku."

Draco se na ni nejdříve nesouhlasně podíval, ale když mu z jejího výrazu došlo, že denní dávku lektvaru prostě neusmlouvá, nezbylo mu nic jiného, než pokývat hlavou. „Dobrá, pokusím se," drobně se ušklíbl. „Jsem rád, že už budu moct po svých," uchechtl se potom.

„To já také. Upřímně jsem se bála, že už se na tu nohu po tom incidentu nepostavíš," přiznala léčitelka, že mu tuto informaci schválně zatajila, aby ho zbytečně neděsila. „Na kontrolu přijdeš zase za týden v pondělí a kdyby se to nedalo vydržet, tak dřív, může být?"