Potion Secret | Drarry (CZ) ✓

41. kapitola

Překvapen nenadálým vývojem situace zůstal bystrozor ještě chvíli sedět, než se z celého zážitku vzpamatoval. Dokázal to. Všechno vyšlo, i když tomu vůbec nevěřil. Klička, která mu hlavou probleskla na poslední chvíli jako záchranné lano, byla hodně riskantní a on to věděl, ale vsázel všechno. A vyhrál.

Pronásledován snad všemi nepřátelskými pohledy se zvedl a pomalu se vydal ze síně ven ještě stále zahloubaný ve svých vlastních myšlenkách.

Lucius odhodlaně a s hrdostí odolával každému, kdo se na něj jen trochu křivě podíval. Se zdviženou bradou pozoroval lidi proudící ven ze síně, zatímco mu jeden ze zřízenců sundával okovy z rukou - ten druhý odváděl pryč nějakou šílenou ženskou. Zrovna si mnul pohmožděná zápěstí, když se k němu blížil jeho očividně zamyšlený obhájce.

„Pane Pottere!" zvýšil svůj hlas dostatečně na to, aby upoutal bystrozorovu pozornost. „Rád bych vám vyjádřil své hluboké díky za to, co jste pro mě dnes udělal," řekl panovačně a povýšenecký úšklebek zbrázdil jeho tvář.

Harry sebou lehce cukl. „Věřte, že kdyby to mělo být jen na mně, nechal bych vás v Azkabanu," zamračil se na Malfoye a jeho snaha být milý byla náhle pryč. Promiň, Draco.

„To je dobré vědět," posměšně si blonďatý muž odfrknul. „Kdo vás tedy dokázal přesvědčit k tomu, abyste sem dnes šel? Má vděčnost bude náležet i jemu..."

„Když se trochu zamyslíte, možná na to i přijdete," zahleděl se bystrozor blonďatému muži do očí. Myslel si, že mu to třeba i došlo, ale zřejmě ne.

Lucius ukázkově povytáhl obočí. „Jste příliš napružený na to, že jste právě vyhrál soudní proces. A odměřený... takového si vás nepamatuju," provokativně se muž usmál.

„Časy se mění, pane Malfoyi. Stejně jako si nepamatuji já vás takto vzhledově... neupraveného," snažil se taktně Harry zaobalit svá slova, protože Lucius vypadal opravdu příšerně. Minimálně potřeboval pořádně vydrhnout, aby zase vypadal jako člověk. Než mu stačil muž něco peprného odseknout, pokračoval sám. „Vlastně bych se vás rád ale na něco zeptal... Toho chlapce, Jonathana, pomohl jste mu, protože vám připomněl syna, že je to tak?"

„Nejdřív svými slovy urazíte celou vězeňskou módu, a pak se ptáte na tohle?" ohrnul Lucius ret. „Měl byste vědět, že vašich otázek vztažených k Dracovi bylo na dnešní den až příliš mnoho. Nevím, co jste předtím sledoval svými dotazy na to, zdali jej mám rád, ale přijde mi, že se o můj vztah k němu zajímáte skoro až nezdravým způsobem. Nic vám po tom není."

Harry se pobaveně zasmál a se sklopenou hlavou mírně potřásl, než ji opět zvedl. „Jak myslíte, pane Malfoyi, vaše odpověď mi zcela stačí. Teď když dovolíte, bych už šel, někdo na mě už totiž čeká."

„Bránit vám nemůžu, že?" ušklíbl se Lucius. „Rád jsem si s vámi popovídal, pane Pottere," prohodil s ironickým podtónem.

„Já s vámi taky, pane Malfoyi. Určitě se ještě potkáme a můžeme poté vše probrat víc, pokud o to budete stát," stejnou měrou oplatil bystrozor Luciusovi a ještě přidal úsměv, aby blonďák viděl, že jeho z míry jen tak nevyvede.

Poté už ho jen obešel a vyšel na již poloprázdnou chodbu, kde se zmateně rozhlédl, když nikde Draca neviděl.

Netrvalo však dlouho a blonďatý muž se vynořil ze schodiště, které vedlo nahoru k balkonům. Jeho zahořklý výraz z poznámek, jež si vyposlechl při svém odchodu snad od každého, koho po cestě potkal, se rázem změnil v hrdý a dojatý, jakmile na chodbě zahlédl rozhlížejícího se bystrozora. S náhlým přívalem energie svižně sešel několik zbylých schodů a svými spěšnými kroky konečně upoutal Harryho pozornost.