Omyl (George Weasley)

- 49 - sovinec

Když o pár dní později sedíme s Edwardem v mrzimorské společenské místnosti a píšeme úkoly, neunikne mi, že je o něco roztěkanější než obvykle.

"Všechno v pohodě, Ede?" zeptám se ho, když už mě začíná jeho neustále podupávání nohou trošku štvát.

"Jo, jasně.." zamumlá a s tím otravným zvukem přestane.

O několik minut později ovšem začne zase navovo, takže vzdám jakoukoliv snahu o soustředění a vydám se do sovince, abych zkontrolovala, jestli mi moje sovička G třeba nepřinesla nějakou poštu.

Máme spolu sice stále takový zvláštní vztah - já z ní mám nahnáno a ona je uražená, že se jí dostatečně nevěnuju, ale stejně se v posledních několika dnech alespoň pokouším o to celou situaci trošku zlepšit.

Vydám se chodbou ke schodišti a když zdolám těch několik pater, přičemž musím asi třikrát sledovat, jak se mi mění cesta před očima, dostanu se konečně k obrovským proskleným dveřím, které mi nabídnou cestu do zaneřáděné podkrovní prostory plné houkajících sov všude kolem.

Musím párkrát zamrkat, abych si přivykla na prach, který poletuje ve vzduchu, ale jakmile se mi zase zostří vidění, začnu se porozhlížet po G.

Po několika minutách ji opravdu zahlédnu, jak sedí na jedné z vyšších dřevěných příček po pravé straně místnosti. Shlíží na mě svýma velkýma očima, ve kterých je jasně čitelná nedůvěra, ale zároveň i zvědavost a zájem.

"No tak, poleť za mnou." nastavím nejistě ruku, protože si nejsem tak úplně jistá tím, jak bych měla správně postupovat.

Sovička nakloní hlavu trošku na stranu, jako kdyby nechápala, co po ní chci, takže v lehkém zoufalství vydoluju z paměti vzpomínku na dobu, kdy jsme spolu s Mary trénovali jejího psa Milkyho.

"Ke mně, G!" zavolám, ale hned jak to vypustím z úst, sama slyším, jak stupidně to zní.

"Nevím, co mě zajímá víc - jestli to, proč voláš na svou sovu jako na psa, nebo to, jestli se fakt jmenuje G." ozve se za mými zády Georgeův hlas, až leknutím nadskočím.

Bleskově se otočím a pohledem ihned spočinu na vysokém zrzkovi, který se opírá o rám dveří s rukama založenýma na prsou a pobaveným úsměvem vepsaným ve tváři. V očích mu přeskakují hravé jiskřičky, takže je mi jasné, že tady musí už nějakou dobu stát.

Od našeho rozhovoru na astronomické věži jsme se vídali především na společných hodinách, nebo ve Velké síni při jídle, protože se s blížícími se vánočními prázdninami nahrnula na všechny hromada úkolů, kterých jsme měli oba až nad hlavu.

Venku už se zároveň projevovaly první náznaky zimy, takže s chladným počasím, které panovalo za okny hradu, nebylo příliš možností, jak jinak trávit volný čas. S Edwardem, Florence a Aaronem jsme si sice čas od času zahráli řachavého Petra nebo klábosili ve společenské místnosti, ale to bylo maximum, které nám aktuálně zpřísněný školní řád povoloval. Profesorka Umbridgeová, která do Bradavic letos nastoupila na pozici učitelky obrany proti černé magii, byla neústupná a postupně zakazovala všechny školní kluby, které se jí jakýmkoliv nepatrným způsobem zprotivili. Tak nějak jsem tušila, že setkání Brumbálovy armády, kterého jsem se spolu s Georgem a ostatními nedávno zúčastnila, by taky neschvalovala.

"Víš, že když mi nebudeš odpovídat, budu si myslet, že je realita ještě horší, než jak vypadá, že jo?" rýpně do mě Geogre a vrátí mě tak zpátky do reality. "Už teď mi běží hlavou nejrůznější scénáře, proč se tvoje sova jmenuje zrovna takto." zacukají mu koutky.