Omyl (George Weasley)

- 36 - protáčení očí

Jakmile dorazíme do učebny, je už samozřejmě několik minut po začátku hodiny. Profesorka Mc'Gonagallová sedí za mohutným stolem z tmavého dřeva a zrovna si zapisuje něco na dlouhý pergamen. Při našem příchodu ovšem zvedne pohled a jako by na nás čekala, zakroutí hlavou a poklepe prsty o desku.

"Weasley, Rosierová," pronese naše jména hlasitě, až sebou několik studentů ve předních lavicích trhne. "Jak víte, pozdní příchody se na této škole netolerují, takže jste si právě vysloužili zítřejší odpoledne po škole." oznámí nám s jistou dávkou samozřejmosti.

Stáhne se mi žaludek - ne, že bych byla na své staré škole vyloženě premiantka, ale nikdy jsem ani nebyla po škole. Než stihnu říct cokoliv na svou obranu, profesorka mávne rukou, čímž nám naznačí, abychom se koukali co nejrychleji posadit.

Sklesle dosednu na svou židli, načež se ke mně Eddie nakloní a popichovačně se zašklebí. "Zdá se, že na tebe má Weasley špatný vliv."

***

Následující odpoledne se máme s Georgem dostavit před Velkou síň, takže si při čekání na Mc'Gonagallovou připadám jako v nějaké uličce hanby. Kolem chodí spousta studentů, kterým je jasné, co toto místo znamená, takže po mně většina z nich vrhá lítostivé pohledy, najdou se ale ovšem i tací, kteří na mě místo toho zírají s pobavenými úšklebky.

Když už tam stojím několik minut a nikdo stále nepřichází, začnu poklepávat nohou a kamennou podlahu, takže se moje nervózní klapání ozývá chodbou.

O několik minut později se za rohem konečně vynoří George s širokým úsměvem na tváři.

"To ti to trvalo, kde vězíš?" protočím nad jeho pozdním příchodem oči.

"To jsem ti copak chyběl?" popíchne mě zrzek až mám tendenci nakopnout ho do holeně.

Protože jsem ovšem slušně vychovaná, pošlu jeho směrem jen všeříkající úsměv a otočím se k němu zády.

O pár vteřin později už dorazí i profesorka Mc'Gonagallová, v jejímž závěsu jde k mému překvapení i William a několik dalších studentů.

Jedná se o samé kluky, takže si domyslím, že dnes budu na poškole jediná osoba opačného pohlaví.

"Ahoj," usměje se Will a zastaví se vedle mě.

Oplatím mu pozdrav a potom už pohled stočím k profesorce.

"Vážení, asi všichní víte, proč jste nyní zde, takže se můžeme dát do práce." tleskne energeticky. "Jelikož je tento týden většina skřítků, kteří vypomáhají v kuchyni, nemocných, pomůžete nachystat večeři pro vaše spolužáky." oznámí nám jako by se nechumelilo a bez dalšího vysvětlování se vydá chodbou dál.

Všichni se na sebe nevěřícně podíváme, ale protože nám nic jiného nezbývá, následujeme ji směrem ke kuchyni.

***

Mc'Gonagallová se chytře zapomene zmínit, že během naší "výpomoci" nebudeme moct používat kouzla, což mi osobně ale naprosto vyhovuje.

Jakmile se ovšem dáme do práce, zjistím, že je kvůli tomuto prostému zákazu naprostá většina mých kolegů ztracená a plácají se s kuchyňským náčiním jako ryby na suchu.

Mezi tyto jedince patří k mému pobavení i George, který už se stihnul dvakrát říznout do prstu škrabkou na brambory.

"Na moji obranu," prohlásí, když se mu začnu smát. "Přesně kvůli tomuto teroru je lepší při vaření používat kouzla."