Omyl (George Weasley)

- 11 - lásce neporučíš

Z počátku ho můj náhlý krok zaskočí.

Celé jeho tělo zamrzne a já tak můžu zřetelně cítit, jak jsou jeho svaly pod oblečením napjaté k prasknutí. Stojí na místě jako solný sloup a já už v hlavě dospívám k tomu, že se od něj odtáhnu, zamumlám omluvu a uteču někam, kde mě už nikdy v životě nenajde. Jen, abych se vyhnula té trapné situaci toho, co by následovalo potom.

Přesně ve chvíli, kdy k tomuto rozhodnutí dospěju se ale něco změní a on začne pohybovat rty do rytmu s těmi mými. Dlaně mi položí na záda a přitáhne si mě těsně k sobě, až mě ta prudkost donutí zalapat po dechu.

Naše hrudníky se teď už dotýkají a já mám díky tomu možnost zaslechnout jeho srdce, které bije na poplach. Jeho tlukot je cítit i přes látku trička a je stejně zběsilý jako můj vlastní.

Jeho rty chutnají sladce a jsou překvapivě i příjemně chladivé, protože právě dopil ledovou limonádu. Jsou jemnější, než jsem si vůbec dovedla představit, ale i tak se o moje ústa opírají s jakousi nepopsatelnou vášní a touhou, která s jemností nemá nic společného.

Jeho prsty mi pomalu přejíždí po proužku odhalené kůže na zádech a už jen z těch prostých dotyků mi naskakuje husí kůže. Celým mým tělem se ostatně šíří požár, na nějž má Georgova blízkost vliv velké dávky benzinu. A já si nejsem tak úplně jistá, jestli na ni existuje nějaký protilék v podobě vody.

Nechám ho, aby polibek prohloubil a naše těla se k sobě díky tomu dostanou ještě o kousek blíž. Rukama vjedu do jeho zrzavých vlasů a zapletu do nich prsty, jako kdybych je tam chtěla zaklesnout, aby se už nikdy nevymotaly zpátky. Na dotek jsou hrubé a nepoddajné, což mi trošku připomene jejich majitele - ten se ostatně taky nenechal zlomit, a ani moje věčné odstrkování ho nedonutilo couvnout.

Jeho ruce mezitím stále kloužou po mých zádech a drží mě u sebe, což mi způsobuje mrákoty před očima.

Když se po nějaké chvilce naše rty zase odtrhnou a do plic se nám dostane kyslík, George skloní hlavu, aby si čelo mohl opřít o moje a já ucítím, že se mu na rtech usadí pokřivený úsměv.

"Možná jsem ti měl pomoct s úklidem už mnohem dřív." zachraptí a jeho dlaň mi jemně obkreslí křivku zad.

Zakroutím nad ním hlavou a v rozverném gestu se od něj odtáhnu, abych dokončila zbytek práce.

Přesně kvůli té tady ostatně i jsem, nebo ne?

***

"Nechápu, kam se zase strojíš, to máte ve školce snad tolik akcí? Vždyť jsi onehdy na jedné byla." zabrblám, když Betty pomáhám vytvořit na hlavě nějaký pěkný účes.

Zaplétám jí vlasy do tlustého francouzského copu a pár hnědých pramínků nechávám vždy volně spadat podél obličeje, aby to dodalo na přirozeném efektu.

S krásnými béžovými šaty, které obepínají její postavu, vypadá ten účes jako z módního katalogu, takže jsem na svůj výtvor i náležitě pyšná.

"Víš.." zamumlá Betty a já si překvapeně uvědomím, že jí rudnou tváře. "Vlastně jdu na rande." usměje se plaše a zvedne ke mně oči.

Pár chvil na ni jen civím a snažím se utřídit svoje myšlenky.

Betty a rande?

Jistě, dřív pár kluků měla, ale bylo to tak dávno, že už si ty časy téměř ani nepamatuju. Navíc s většinou z nich chodila v době, kdy jsem byla ještě úplné škvrně a o nic jako milostný život svojí sestry jsem se nezajímala.