Omyl (George Weasley)

- 20 - poprvé a naposledy

"Myslela jsem, že jsem se ohledně toho pozvání vyjádřila jasně." zasměju se nervózně a až moc dobře si uvědomuju, jak mi přeskakuje hlas.

George si mě několik vteřin pobaveně prohlíží, ale nakonec si jen poklepe prsty o stehno a andělsky se na mě usměje.

"Však jsem myslel, jestli se třeba nepodíváme na film nebo tak." nakloní v nevinném gestu hlavu na stranu a natáhne ke mně ruce, takže mi nezbývá nic jiného, než se zrudlými tvářemi přijít k němu.

Zrzek si mě stáhne k sobě na klín a já si instinktivně položím kolena vedle jeho boků. Stále se na mě lehce usmívá a z jeho očí ke mně proniká uvolněnost a příjemný pocit, který mě hřeje v žaludku.

"Tak co bys teda chtěla podniknout?" zavrtá mi hlavu do krku, až mě jeho vlasy pošimrají na kůži.

Jeho dlaně se mezitím přemístí na moje záda a já si užívám pocit toho, jak si mě jejich majitel tiskne k sobě. V jeho objetí si připadám kompletní a přesně tam, kde bych měla správně být.

I když je to ve své podstatě tak moc špatné.

"Klidně můžeme kouknout na film." pokývu mírně mimo hlavou na souhlas a vytáhnu jeho tvář zpátky ke svému obličeji.

Skloním rty k těm jeho a lehce ho na ně políbím, abych do sebe vdechla zase něco málo z jeho blízkosti.

Jeho dech se mi dostane do úst hned vzápětí a já pod tlakem těch zpropadených návykových rtů zasténám. George polibek prohloubí a jeho jazyk se střetne s tím mým, až ucítím, jak mi změknou kolena.

Jelikož si ale uvědomuju, že musím vydržet alespoň chvilku, než se tomu pocitu plně oddám, pomalu se od něj odtáhnu a políbím ho naposledy na tvář.

"Donesu nám k tomu aspoň chipsy, co myslíš?" zeptám se ho šeptem.

Kolem nás je totiž zvláštní až tajemné ticho, takže mi přijde nepřijatelné, že bych měla najednou promluvit nahlas. Mám strach, že by tu atmosféru můj hlas mohl pokazit a za to bych si asi až na dosmrti nadávala.

George mě nedobrovolně pustí ze své blízkosti a bez toho, aby cokoliv řekl, mě sleduje, jak opouštím obývák a mířím do kuchyně.

Jakmile tam dorazím a můžu z plic vypustit všechen zadržovaný vzduch, uvědomím si, jak moc mi bije srdce.

Jak se mi potí dlaně, hoří tváře a celé moje tělo je jako necelistvá jednota, která se hodlá rozskočit všemi směry najednou. Každá moje buňka vře očekáváním a touží, aby se jí dotýkal on.

Moje podvědomí si představuje Georgovy dlaně na každém kousku kůže a už ta myšlenka mi přivozuje temno před očima. Raději je proto zavřu a trhaně se nadechnu, ve snaze alespoň nějak zahnat všechny hříšné obrazy, které se aktuálně míhají skrze moji mysl.

Můj pulz ovšem vzápětí vystřelí opět do nebeských výšin, protože se mi kolem pasu obtočí zrzkovy ruce. Jeho brada klesne na moje rameno a naše tváře jsou tak ve stejné výšce.

"Jsi tady nějak dlouho, stalo se něco?" zamumlá a já si nemůžu nevšimnou toho, že je i jeho hlas o několik stupňů tišší než obvykle.

Je tak o něco hlubší a smyslnost toho zvuku mi zvoní skrze ušní bubínky jako ta nejlibější melodie.

Georgeův hrudník se opírá o moje záda a i když se naše těla dotýkají skrze poměrně silnou vrstvu oblečení, elektřina mezi nimi pulzuje v nezadržitelném množství. Ty jiskry praskají ve vzduchu a já z nich pociťuju příjemné mravenčení na kůži.