Omyl (George Weasley)

- 26 - doučování

Lottie,

pořád čekám na tvůj dopis. Nevím, jestli se cestou někde ztratil, nebo jsi mi nenapsala vůbec, ale tak jako tak bych chtěla vědět, jak to zvládáš. Daří se ti ve škole? Našla sis kamarády?
Nezlob se na mě za to, co jsem ti řekla, nemyslela jsem to zle. Jenom se o tebe bojím, protože nechci, abys znovu prožívala to, co tehdy.
Dej mi prosím vědět, ať vím, že jsi v pořádku.

xoxo Betty

P. S.: Musela jsem si od babičky a dědy půjčit sovu, což byl sám o sobě zážitek na celý román. Nemuč mě a pošli mi svou, ať za nimi už znovu nemusím!
P. S. S.: Potkala jsem Mary a ta říkala, že by ti taky ráda něco poslala. Slíbila jsem jí, že ti její dopisy pošlu, takže to udělej, když ne kvůli mně, tak kvůli ní.

Nahlas zaúpím a je mi naprosto fuk, kolik lidí ve Velké síni to uslyší. Aktuálně je doba snídaně, což znamená, že nám nad hlavami proletují stovky sov s ranní poštou.

Poměrně mě překvapí, když se jedna z nich snese až ke mně a shodí mi do klína složený dopis. Jakmile ho ale rozbalím a uvidím rukopis na prvním řádku, ihned poznám, že je to psaní od mé sestry.

"Většina lidí má radost, když jim někdo napíše dopis." prohlásí jen tak mimochodem Eddie a vloží si do úst plnou lžíci cereálií.

Protočím nad jeho poznámkou oči a znovu si doručenou zprávu přečtu. Sice si trošku vyčítám, že jsem Betty od příjezdu do Bradavic ještě nenapsala, ale na druhou stranu mi hlavou pořád vrtají její slova a asi se necítím tak úplně připravená na to, abych dělala, jako že se nic neděje. Přesto si ale dopis zastrčím do tašky a slíbím si, že jí dneska odpoledne po G pošlu odpověď.

Po svém katastrofálním výstupu hned první hodinu jsem opravdu neměla náladu vůbec na nic. Mc'Gonagallová sice podle Eddieho kladla základní otázky, na které bych měla znát odpověď už ve čtvrtém ročníku, ale já byla tak mimo, že jsem měla v hlavě naprosto vymeteno. Tedy minimálně tomu jsem svou dutost připisovala.

Pravda je ovšem taková, že jsem oproti zbytku svých spolužáků značně pozadu. Babička by měla asi ohromnou radost, kdyby mě viděla, jak se tady se svými chabými znalostmi, které jsem během domácí výuky získala, plácám jako ryba na souši.

Kdykoliv se mě totiž někdo na něco zeptá, nejsem schopná vymyslet odpověď. I ti největší povaleči a flákači jsou o krok přede mnou a i když bych se ráda obhajovala tím, že já jsem celé ty roky musela kromě kouzelnického učiva zvládat i to z mudlovské školy, tady mi znalosti anglické literatury nebo geografie příliš nepomůžou.

Náladu mi nezvedal ani fakt, že jsem musela mít neustále nablízku George. Nejradši bych k němu přišla a vší silou ho nakopla do holeně.

Jelikož ale netušil, že já jsem já a vím, že on je on, asi by to naši situaci zkomplikovalo ještě víc a já se musela zkrátka smířit s faktem, že jsem mu naletěla.

Prvních pár dní po příjezdu do Bradavic jsem se utápěla v těch nejtemnějších myšlenkách a nemohla se vyrovnat s tím, jak moc jsem se v něm spletla. V létě to byl prostě George - zrzek, kterého jsem potkala v kavárně a zamilovala se do něj. Byl to úžasný člověk, který by neublížil mouše, a shodou okolností mu na mě záleželo.

Chodil za mnou skoro každý den, trávili jsme spolu v podstatě veškerý volný čas a rozuměla jsem si s ním snad víc než s kýmkoliv předtím.

Rozhodně by mě nenapadlo, že to celé byla pouze idylická iluze, kterou konec léta spláchne jako odliv rozbité mušle z pobřeží.

Opak byl ale pravdou a moje růžové brýle se vytratily hned první den školního roku.