Omyl (George Weasley)

- 30 - jedna holka

Georgův pohled:

Do šatny sice proudí halas zvenku, který mi připomíná, že sem může každou chvíli vpadnout kdokoliv další, ale ani to mi nebrání v tom, abych stál u Lottie blíž, než by bylo pro běžné známé přípustné.

Když si ji ale prohlížím z té těsné vzdálenosti a vnímám její zrychlený dech, který je jasně slyšitelný v prostoru mezi námi, je to ta poslední věc, která mi ředí myšlenky.

Soustředím se především na její vystrašený pohled a nevěřícnost, kterou si můžu snadno přečíst v její tváři.

Trošku mě sice uráží, že měla za to, že její trik neprohlédnu, ale rozhodnu se to řešit až později. Přece jen, teď mám na práci důležitější starosti.

Například to, aby moje přítelkyně nějak zareagovala a z obličeje jí zmizel ten vyjevený výraz.

I když přede mnou totiž stojí holka, se kterou má Lot vzhledově společnou pouze barvu duhovek, ten jasně zářivý zelený odstín mě nutí zahodit všechny moje pochyby ohledně toho, že by to snad nebyla ona.

Když k tomu navíc připočítám to, jak se vyjadřuje a fakt, že má kolem krku zapnutý stříbrný řetízek, který cítím na prsou v tuto chvíli i já, jiné vysvětlení nepřichází v úvahu.

Charlie - studentka z Mrzimoru, která je v Bradavicích teprve pár týdnů a nikdo netuší, kde se vzala nebo kdo to vůbec je - mi neříká tak úplně pravdu.

Vyptával jsem se na ni snad každého, koho jsem potkal, ale jediné, co jsem z bradavických studentů vytáhl, bylo zjištění, že je asi největší záhadou na celé škole. Užitečná mi byla pouze informace, že je ta holka s růžovými podrosty s největší pravděpodobností metamorgomág, protože ji několik lidí vidělo první školní den s kudrnatými krátkými vlasy a černými obroučkami brýlí. Obojí ovšem během vteřiny zmizelo, jakmile sestoupila z pódia po rozřazovacím rituálu ve Velké síni.

Člověk nemusí být zrovna génius, aby si spojil dvě a dvě dohromady - takže jakmile jsem se od Tonksové dozvěděl, že si metamorfomágové nemůžou změnit barvu očí a připojil k tomu toto zjištění, objevila se mi na stříbrném podnosu pravda.

Lottie, Charlotte Rosierová a Charlie... jsou moje letní láska, kterou jsem začátkem prázdnin potkal v kavárně.

"Lottie?" pozvednu obočí, protože už mě děsí délka prodlevy, kdy nic neříká.

Párkrát zamrká a vypadá to, že jsem jí dostal zpátky do reality.

Spolkne poslední hluboký nádech a já se musím soustředit, abych jí příliš upřeně nezíral na rty, které jsou o tolik jiné, než jsem zvyklý. S plným spodním rtem ale i tak lákají k polibku a já se jen stěží držím, abych ji nepřimáčkl ke zdi a jednoduše si nevzal to, k čemu její ústa přímo svádí.

Nejradši bych ji celou zlíbal, nasál do plic její vůni a už nikdy ji nepustil z náručí.

Tomuto mému přání ovšem osud ale asi nepřeje, protože než se dočkám tolik očekávané reakce, dveře od šatny se se zavrzáním otevřou a do vyhřátého prostoru vstoupí další osoba.

K mé smůle ale nestihnu včas zareagovat a od Lottie ustoupím o vteřinu později, než by se mi zamlouvalo.

Do místnosti totiž nevkročí nikdo jiný než Angelina, která na nás dvou ihned ulpí mírně překvapeným pohledem.

Doprdele.

Hnědýma očima těká mezi mnou a Lottie a pár vteřin se mezi námi vznáší ticho prosycené množstvím nevyřčených otázek.