Omyl (George Weasley)

- 14 - běž

Ty oči se u nás v rodině dědí už po desítky generací.

Alespoň to mi vždycky říkal táta, když byl ještě naživu.

Jasně zelené duhovky ostatně vlastnil i on, takže jsem nad hloubkou těch slov nikdy zvlášť nepřemýšlela. Brala jsem to stejně jako například vlnité světle hnědé vlasy, které Betty zdědila po mámě.

O něco později jsem ale pochopila, co tím vlastně myslí. Začala jsem si všímat změn, které u mě vlastnost toho zpropadeného genu vyvolávala.

Zpočátku mi to přišlo jako ohromná legrace, mohla jsem měnit svou vizáž v podstatě kdykoliv se mi zachtělo a stylizovat se do stovek postav, které mi zrovna přišly vhod. V průběhu dospívání mi ale došlo, že o něco takového nestojím.

Být metamorfomágem totiž rozhodně není taková zábava jak to může možná na první pohled vypadat. Jakmile si začnete sami uvědomovat vlastní identitu, napadne vás jednoduchá otázka: Kdo vlastně jsem?

Kdo se totiž skrývá pod vším tím nánosem magie a kouzel?

Rodiče vždycky říkali, že jsem byla kreativní už od malička. A právě mou vizáží to započalo. Svůj vzhled jsem měnila jako neřízená střela už od raného dětství a nedovedlo mě od toho odradit prý vůbec nic.

Růžové vlasy, dlouhý vytáhlý nos či čtyři prsty u mě byly na denním pořádku.

Postupem času ale moje záliba ve změně fyzického zevnějšku značně opadla a já přesně věděla, co za tím stálo.

Když naši umřeli, musela jsem se se svou sestrou skrývat ve světě lidí. Mezi mudly, kteří neměli o kouzlech ani ponětí a asi by jim připadalo podezřelé, jak je možné, že vypadám každý den naprosto jinak.

Takže jsem svůj zevnějšek musela ustálit na jednom uceleném základu. A protože mě nenapadlo nic logičtějšího než vzhled podobný mé sestře, rozhodla jsem se ho využít, aby lidé nekladli zbytečné otázky.

Jakmile mi ale odpadla možnost výběru toho, jak vypadám, přišlo mi zbytečné, hledat svůj vlastní styl a tím pádem jsem měla jasno i v tom, jak vybrat svůj nový šatník.

Od té doby se vlastně i oblékám tak nudně a průměrně, jako je tomu aktuálně. Podle poslední módy, do kousků, které jsou za výlohami většiny obchodů v nákupním centru.

Je totiž jednodušší stylizovat se do postavy průměrné dospívající holky než být někým s originálním vkusem a vlastními preferencemi.

Navíc, to, že jsem metamorfomág, ze mě dělalo ještě větší zrůdu než fakt, že jsem čarodějka. Nechápala jsem, proč jsem tu příšernou schopnost po svém tátovi musela zdědit. A čím starší jsem byla, tím více jsem se za to nenáviděla. Svoji vizáž jsem nyní pomocí kouzel neměnila už vůbec a i věci jako stříhání vlasů nebo trhání obočí jsem prováděla čistě manuálním způsobem.

Občas se mi povedlo dokonce i téměř zapomenout na to, kým ve skutečnosti jsem.

Jenom ty oči mi to stále připomínaly - od mého narození se totiž nezměnily, takže mi realitu vnucovaly při každém pohledu do zrcadla.

A i když to byl v podstatě ten jediný aspekt, se kterým jsem se mohla ztotožnit, stejně tak to byla věc, kterou jsem na sobě nenáviděla ze všeho nejvíc.

***

"Musím uznat, že dochvilnost není zrovna tvoje silná stránka." ušklíbne se George, jakmile k němu celá udýchaná doběhnu na nábřeží.