Omyl (George Weasley)

- 7 - Georgie, Georgie

Georgeův pohled:

Na Grimmauldově náměstí panuje jako vždy všeobecný zmatek a mně se díky tomu už klasicky podaří proklouznout ven z pokoje.

Plížím se zrovna podél stěny, která je pokrytá prastarou tapetou, a snažím se našlapovat s rozvahou na každou dřevěnou parketu, aby ani jedna jediná nevydala nechtěný zvuk, když se mi za zády ozve pobavený hlas.

"Gerogie, Georgie.. Vážně si myslíš, že jsi tak nenápadnej?" prohodí s úšklebkem moje dvojče.

Fred se opírá o rám dveří a pohled upírá nezaujatě na svoje nehty, jako by hledal třísku v kůži.

Na tváři mu ale přesto pohrává škodolibý úsměv, takže je mi ihned jasné, že mému jednání věnuje větší pozornost, než je sám ochotný přiznat.

Upřímně, ano, doteď jsem měl za to, že se mi moje útěky z domu daří celkem nepozorovaně.

Mamka se sice vždycky vyptávala, co s Fredem celé dny děláme, ale bylo to jen na oko, aby splnila jakousi povinnost kterou jí rodičovství předepisovalo. Sama toho měla tolik, že rozhodně nestíhala hlídat všechny děti, a naše vyprávění díky tomu pouštěla jedním uchem tam a druhým zpátky.

Předpokládám, že mi ale mohlo dojít, že minimálně můj bratr moje smyšlené historky nespolkne.

"A nejsem?" poškrábu se nervózně na hlavě a strčím ruky do kapes jako puberťák, kterého právě nachytali plížit se ven po večerce.

Což se realitě, když nad tím teď tak přemýšlím, vlastně až děsivě blíží.

"Tak to vyklop. Rozhodně ti nevěřím, že se jdeš zase projít, jako vykládáš našim. Vlastně pořád nepobírám, že ti to pořád prochází." zavrtí nechápavě hlavou.

Přejedu si Freda pohledem a chvilku zvažuju možnosti, které mám: utéct, zapírat nebo říct pravdu.

Ani jedna z nich mi ale vzhledem k situaci nepřijde příliš rozumná, takže jen namáhavě polknu knedlík v krku a vyhnu se zkoumavému výrazu v jeho obličeji.

Fred je sice moje dvojče a sdílíme spolu téměř všechno. Přesto si ale nejsem tak úplně jistý tím, co by řekl na moje výlety do světa mudlů. A už vůbec si nedovedu představit, co by si myslel o tom, že tam chodím kvůli holce.

Kvůli holce mimo náš svět, která navíc odmítá mou společnost a neprojevuje sebemenší snahu o to, aby mezi námi dvěma vzniklo něco víc.

A možná přesně to je ten problém.

Rozhodně o sobě nechci tvrdit, že bych byl někdo, kdo holkám láme srdce na potkání nebo je střídá jako ponožky, to v žádným případě.

Stejně jsem si ale dobře vědom toho, jak se na mě většina našich spolužaček z Bradavic dívá. 

Okouzleně, majetnicky a zamilovaně.

Jako kdybych byl nějaká cena na pouti, po které touží všechny děti z celého okolí.

Fred této image ostatně i patřičně využívá - holky za ním chodí v podstatě samy a on se nemusí ani snažit, aby mu padaly k nohám.

Já měl ale vždycky pocit, že je tady ta fasáda, kterou nám veřejnost přisoudila, omezující.

Neberte mě špatně, člověk si nemůže stěžovat, když o něj stojí nespočet krásných holek z celé školy. Nabízí se ale otázka, jestli je ten chtíč vyvolaný vůbec něčím jiným, než jen mylnou představou, která se v realitě rozplyne jako pára nad hrncem.