Omyl (George Weasley)

- 6 - líbíš se mi

"Nemůžeš se na mě zlobit navěky." povzdechne si Mary další den, když utírá linku, zaneřáděnou od rozlité kávy.

Je jeden z těch příšerně teplých dní, kdy máte pocit, že se vaše tělo rozpouští v náporu horka. Maryina teta navíc stále odmítá koupit klimatizaci, takže je uvnitř kavárny opravdu k nevydržení.

"Vážně?" podívám se na svou kamarádku rádoby překvapeně.

"Neudělala jsem to naschvál." začne se ospravedlňovat ihned.

Protočím nad její chabou výmluvou oči a přehodím si utěrku přes rameno, abych mohla vzít do rukou malinovou limonádu.

"Bavila ses se mnou o něm každej den a nenašla sis chvilku na to, aby ses podělila o fakt, že sem chodí jen ve dny, kdy nemám směnu? Dokonce jsi mu i nadiktovala časy, kdy tady nebudu?!" hodím po ní poslední vražedný pohled. "To si snad děláš srandu, Mar. Já myslela, že jsi na mojí straně." 

"To taky jsem! Potřebuješ nějaký kamarády, od toho rozchodu si nikoho nepouštíš k tělu." křikne za mnou ještě před tím, než projdu dveřmi ven, abych nápoj ve svých rukou odnesla na náležité místo.

***

Jsem si vědoma toho, že to moje kamarádka nemyslela nijak zle a chtěla mi především pomoct. Její definice pomoci se však závratně liší od té mojí a její činy mi velmi znesnadnily můj plánovaný odstup, který jsem si od George chtěla udržet.

Nemohla jsem dopustit, aby se mi dostal blíž k tělu.

To nepřipadalo v úvahu.

Tím, že trávil v kavárně ovšem opět čas i během mojí přítomnosti, se moje plány značně zkomplikovaly.

Nemohla jsem ho účinně ignorovat, stejně jako jsem ho už nesměla dále odhánět kvůli nedostatku důvěryhodnosti. Teď už bych mu zkrátka musela říct pravý důvod své uzavřenosti a jen ta představa mi vždy způsobila temno před očima.

Možná jsem mu mohla jednoduše vysvětlit, že o něj nemám zájem.

Taky jsem to zkoušela - hned několikrát.

Moje snahy ovšem pokaždé pohořely po několika vteřinách, kdy si George nějakým záhadným způsobem přečetl výraz mojí tváře a usoudil, že jsem to rozhodně nemohla myslet vážně.

A taky, že nemyslela.

Ale kdo byl on, aby posuzoval, co je pravda a co lež? Nebyl tady náhodou od toho, aby přijímal moje slova bez toho, aby si je interpretoval podle toho, jak se mu zrovna hodí?

Byla jsem z celé té situace zoufalá především kvůli tomu, že jsem nechtěla, aby si držel odstup. 

Ráda jsem se s ním bavila a čas strávený v jeho přítomnosti pro mě byl něčím, na co jsem se těšila každý jeden den. Přesto mi ale moje svědomí napovídalo, abych nebyla sobecká a neudělala znovu stejnou chybu jako s Joshem.

Už tehdy jsem se nechala unést kouzlem okamžiku a zatáhla ho do něčeho, co mělo zůstat před jeho očima navěky uzamčeno v černé schránce.

Proč jsem byla i tentokrát tak hloupá a dopustila, aby moje srdce bilo rychleji, kdykoliv se objevil na jeho rtech ten nepatrný úsměv, který mě dostával do kolen?

Jak jsem to mohla nechat dojít do fáze, kdy jsem spěchala k jeho stolu, abych mohla projít naší klasickou konverzací, která byla mimochodem pokaždé tak důvěrně známá, že jsem měla co dělat, aby mi necukaly koutky?

Vinu za všechen tento nepořádek jsem svalovala na Mary.

Kdyby nebylo jejího hloupého přátelství s tím zatraceným zrzkem, mohlo tohle všechno skončit dřív, než jsem se do toho ponořila. Mohlo to vybublat jako pěna na pivě ještě před tím, než se moje srdce začalo pomalu, ale jistě stávat závislým na tom jeho.