Omyl (George Weasley)

- 3 - objektivní krása

Už jen z pohledu na jeho široká ramena a neupravené vlasy se mi zadrhne dech v plicích. 

Ačkoliv to zní asi trošku zvláštně, vzhledem k faktu, že pracuju na veřejném místě, kde se potkám s tuctem lidí každý den, pravda je ovšem taková, že se nerada seznamuju.

Sice mi nedělá sebemenší problém, udržovat nenucenou konverzaci, ale moje vnitřnosti se při každé příležitosti, kdy mám promluvit na cizí osobu, kroutí do milionu smyček. Žaludek se mi zhoupne, chloupky na krku postaví a po zádech mi vždy přeběhne mráz.

Někdo by to možná považoval za nemožné, protože si troufám tvrdit, že to na sobě nedávám příliš znát. Ale kdyby se dotyčný podíval zblízka, zahlédl by nejistotu a paniku v mých očích, která je všudypřítomná, ať už mluvím s kýmkoliv.

Každý, kdo se dostane do kontaktu se mnou je v nebezpečí a nezáleží na tom, jak moc se snažím od své minulosti odpoutat. Stále jsem to já a i když se to snažím potlačit hluboko uvnitř sebe, vím, že to nikdy tak úplně nezmizí.

Ostatně ani nemůže. 

Ale mám vůbec na vybranou?

Nohou si otevřu dřevěné dveře, díky čemuž se ozve zvonek nad mou hlavou. Loktem si je přidržím, aby se zase ihned nezavřely a mezitím se z hlavy snažím vytlačit nežádoucí myšlenky, které se tam jako roj otravných včel snaží překřičet jedna druhou.

Svůj pohled soustředím na tácek v mých rukou a ze všech sil se snažím, aby hrnek, který na něm nesu, zůstal ve vodorovné poloze. To by mi ostatně ještě tak chybělo - rozlít kafe právě teď.

Jelikož se ale znám až moc dobře, rozhodně tuto možnost nemůžu vyloučit.

Vnímám hovory lidí kolem sebe, ale všechna slova mou hlavou jen projdou bez toho, abych nějak pochopila jejich smysl.

Vím, že jsem zbytečně paranoidní a nervózní. Nemám k tomu ani žádný důvod. Stejně mi ale tichý hlásek v mé mysli našeptává, abych se měla na pozoru - abych byla opatrná. 

Jako kdyby byl ten kluk něco, před čím bych se měla chránit.

A jelikož už jsem téměř u něj, nemůžu ho dál přehlížet.

Z pod tlustých obrouček svých brýlí nejistě vzhlédnu na konec terasy a uvidím ho.

Vždycky jsem zastávala názor, že je krása ryze subjektivní věc. Když se na něj ale teď podívám a uvidím profil jeho tváře, kterou napůl osvětlují paprsky letního slunce, vytvoří se mi knedlík v krku.

Jo, možná jsou zkrátka lidi, kteří jsou přitažliví i objektivně.

Nehodlám se tímto faktem ale příliš dlouho zaobírat, jelikož jsem opravdu už pouze pár kroků od něj. 

Hrnek s kávou položím před postarší dámu, která mi ledabyle poděkuje a potom už překonám vzdálenost posledních dvou metrů, abych se dostala k němu.

Zlehka si odkašlu abych upozornila na svou přítomnost a čekám, než si mě všimne.

"Zdravím, máte nějaké přání?" dostanu ze sebe neutrálním hlasem a na rtech se pokusím vytvořit něco, co má připomínat profesionální úsměv. Ale už jen z toho, jak mi cuká koutek úst mi dojde, že musím vypadat jako nějaký špatný vtip.

Když ke mně ovšem dotyčný konečně otočí hlavu, moje srdce vynechá jeden úder. 

Rozhodně je to objektivně řečeno. Prolétne mi rychle hlavou, než to stihnu zastavit.