Omyl (George Weasley)

- 15 - těší mě

S Georgem jsem začala trávit veškerý svůj volný čas, takže pokud jsem nebyla zrovna v práci, dalo se poměrně snadno spolehnout na to, že se nacházím právě v jeho společnosti.

Často se stávalo, že se mnou pobýval i v kavárně, ale je pravda, že od doby, co jsme se dali dohromady už mě spíše vyzvedával po skončení směny, abychom mohli být sami v soukromí.

Sama jsem byla až překvapená tím, kolik jednotlivých drobností jsem se o něm, za tu relativně krátkou dobu, stihla dozvědět. George mi rád vyprávěl o své rodině a už jen z toho, jak se jeho obličej rozzářil, kdykoliv mi sděloval historky o svých sourozencích, jsem mohla usoudit, jak krásný spolu mají všichni vztah. A i když musím uznat, že jsem byla zpočátku zaskočená tím, že je v jejich rodině celkem 7 dětí, to, s jakou láskou se k sobě zřejmě všichni chovali, mi vykouzlilo úsměv na tváři.

"A nevadí jim, že teď trávíš tolik času se mnou?" zeptala jsem se ho jednou zvědavě, zatímco si na prst namotával jednotlivé prameny mých vlasů.

"No.." zamyslel se v reakci na to George a já si mohla všimnout, jak mu u následujícího prohlášení zacukaly koutky. "Oni si asi všichni až na Freda myslí, že jsem v pokoji a vyrábím.." zatřepal hlavou a na moment se zasekl, jakoby si následující slova rozmyslel. "Prostě, že jsem s ním. A on jim to naštěstí nevyvrací." zazubil se na mě.

"Ty něco vyrábíš?" zamračila jsem se na něj nechápavě, protože mě jeho slova zaujmula.

George si mě pár vteřin zkoumavě prohlížel, ale nakonec mě jen políbil na čelo a se slovy: "Někdy ti to snad ukážu." toto téma uzavřel.

Užívala jsem si každou vteřinu, kterou jsme trávili společně a všechny polibky, doteky a úsměvy pro mě byly jako porce štěstí, kterou mi někdo vpravoval bez mého vědomí do těla.

Po tom, co se stalo v kině, už jsme tam raději znovu nešli, protože nám přišlo zbytečné pokoušet štěstí. Namísto toho jsme se procházeli po městě, navštěvovali podniky s naším oblíbeným jídlem a zkrátka trávili čas ve společnosti toho druhého. Povídali jsme si o věcech, které mi dřív přišly příliš osobní na to, abych je snad sdělila někomu dalšímu, ale s ním mi to přišlo najednou snadné. Z jeho laskavého pohledu a upřímných slov jsem nabývala pocitu, že mě nesoudí a to mi rozvazovalo jazyk čím dál tím víc. Být s ním, to bylo jednoduše snadnější než být o samotě. A zároveň jsem se cítila líp, než kdyby vedle mě stál kdokoliv jiný.

A ačkoliv byl George v mnohých ohledech mým naprostým opakem, začala jsem si uvědomovat, že se naše odlišnosti nějakým prapodivným způsobem perfektně doplňují. To, jak mě uměl rozesmát nebo zkrátka jen přivést na jiné myšlenky mi dodávalo sílu k tomu vstát každé ráno z postele. A i když jsem stejně veškerý svůj čas trávila s ním, jeho obrazy jsem viděla i ve snech.

Zamilovávala jsem se do něj čím dál tím víc a aniž bych si to sama uvědomovala, pouštěla jsem ho do své blízkosti bez ohledu na to, co by to mohlo do budoucna znamenat.

V jeho přítomnosti jsem se cítila zkrátka šťastně a nemohl to pokazit ani fakt, že už konec léta klepal pomalu ale jistě na dveře a nad mou pohádkovou letní láskou se stahovala opona.

O tomto faktu jsme se s Georgem ostatně příliš nebavili. Oba jsme totiž věděli, že se konec našeho románku nezadržitelně blíží a ani jeden z nás s tím nic nezmohl. Proč bychom si tedy ty šťastně prožité dny zbytečně kazili nepříjemnou realitou?

"Zdáš se mi poslední dobou jako vyměněná." dloubne do mě Betty, když se procházíme uličkou supermarketu a hledáme suroviny, ze kterých bychom mohly uvařit dnešní večeři.