Omyl (George Weasley)

- 52 - zlato

Lottie,

Jordanova rodina mě pozvala, abych letos strávila Vánoce u nich na venkově. Samozřejmě chci být primárně s tebou, tak mě napadlo, že bys tam mohla jet se mnou - alespoň bys je o něco líp poznala a třeba by se vám s Jordanem konečně povedlo zakopat válečnou sekeru - i když bych ráda podotkla, že on tě má vážně rád. Pokud nechceš, samozřejmě zůstaneme v Londýně, protože už se nemůžu dočkat, až mi všechno, co se za poslední měsíce událo, převykládáš do nejmenšího detailu.

Ozvi se prosím co nejdřív

- Betty

Parkrát na dopis zamrkám, a trvá několik minut, než mi naplno dojde význam slov napsaných na papíře.

Když mi G během snídaně dopis shodila do klína, vrazila jsem ho do tašky s tím, že si ho přečtu až odpoledne, které ovšem právě nastalo. A já jako omámená zírám na sestřin rukopis, který se mi před očima slévá v rozpitou šmouhu.

Zdá se mi, jako kdyby někdo sevřel všechny moje orgány v pěst a zkroutil je do maličké kuličky, kterou následně hodil nedbale do koše.

Vánoce byly mým světlem na konci tunelu, protože už mi Betty neskutečně chyběla. Těšila jsem se na naše typické zdobení stromečku v obýváku, vánoční atmosféru a procházku městem na Boží hod. Sice jsem se už v Bradavicích cítila tisíckrát líp než na začátku září, ale stejně jsem postrádala domov. Ten pro mě symbolizovaly právě všechny ty zdánlivě nedůležité tradice spolu s mou sestrou, protože to ona byla tou poslední součástí rodiny, která mi ještě zbyla.

Naše prarodiče jsem do této skupiny odmítala zahrnout a jen z představy toho, že je dřív nebo později budu muset zase vidět, se mi dělalo zle od žaludku.

"Jsi v pohodě?" rýpne do mě Eddie, který si musel všimnout skutečnosti, že už několik minut zírám do prázdna.

"Já - jo," odkašlu si a zastrčím dopis zpátky do obálky.

Je mi jasné, že Betty netouží po ničem jiném, než po Vánocích strávených se svým přítelem. A ačkoliv má ta ublížená část mého já chuť tvrdit, že je pro ni Jordan důležitější než já a byla by schopná se na mě kvůli němu vykašlat, ve skrytu duše vím, že to není pravda a není to vůči ní fér.

Stejně jako je Betty tou poslední rodinou pro mě, já jsem tím posledním zbytkem, který zůstal jí. A vím, že by mi dala pokaždé přednost. Vždycky mě stavěla na první místo a její život se točil kolem toho mého. A i když v krku cítím lítost a kolem hrdla se mi plazí stín strachu z toho, že už brzy možná bude patřit do nové rodiny - do rodiny, jejíž součástí já nejsem - stejně jí to nemůžu zkazit.

Nemůžu jí jako pytel písku věčně viset na kotníku a táhnout ji dolů. Proto vezmu do ruky brk a začnu škrábat odpověď na útržek pergamenu, který leží na stole přede mnou.

***

"Jak to myslíš, že tady přes Vánoce budeš zůstávat?" pokrčí nechápavě obočí Florence, zatímco se chystáme na setkání Brumbálovy armády - je to naše předposlední schůzka před vánočními prázdninami, takže jsem celkem zvědavá, co si na nás Harry tentokrát vymyslel.

"Moje ségra chce být se svým přítelem, takže jsme se domluvily, že za ní dojedu až před Silvestrem." pokrčím rameny, jako kdyby o nic ani nešlo, ačkoliv mě ta skutečnost samotnou tíží víc, než bych byla ochotná přiznat.

Blondýnka si mě nedůvěřivě sjede pohledem, ale k mému štěstí to už víc nekomentuje, protože zrovna dorazíme před dvoukřídlé dveře Komnaty nejvyšší potřeby.