Omyl (George Weasley)

- 17 - sova

Pohled Lottie:

Na skicák už jsem nějakou tu dobu nesáhla, takže aktuálně opuštěně leží zahrabaný pod hromádkou čistého prádla na psacím stole u mě v pokoji.

Do konce prázdnin nyní zbývá už jen týden a půl a já propadám čím dál tím větší panice ohledně toho, co se bude dít dál.

Za pár dní odjedu z Londýna od své sestry, tedy jediné rodiny, která mi ještě zbyla, a ocitnu se uprostřed nepřátelského území. Kouzla a čáry, kterým jsem se tolik let snažila vyhýbat, budou všude kolem mě a i to jediné světlo ve tmě, které mi doposud dodávalo naději, bude na míle daleko, takže mi ani jeho jasná záře nepomůže zažehnat tu temnotu, která mě postupně stravuje zevnitř.

Tiše si povzdechnu a zatlačím palčivé myšlenky ohledně George dozadu mysli, abych na něj alespoň nějakou dobu nemusela myslet.

"Přestaň se tvářit tak zbědovaně, Charlotte." napomene mě babička a postrčí mě směrem ke dveřím zapadle vypadajícího podniku.

Jako malá jsem zde už několikrát byla, takže mě to příliš nepřekvapí. Stejně ale před vstupem dovnitř na pár vteřin zaváhám. V mysli se mi totiž vynoří stovky obrazů, které mi připomenou můj život před smrtí rodičů. Všechny ty návštěvy Příčné ulice, kdy jsme zde nakupovali nejrůznější potřeby do domácnosti nebo všelijaké kouzelnické nezbytnosti. Dokonce se mi matně vybaví i vzpomínka na děti v černých hábitech s barevnými kravatami a haldou kouzelnických knih v náruči.

Když mi bylo jedenáct, tedy těsně před létem, než se všechno pokazilo, máma mi slibovala, že sem zajedeme, abychom sehnali školní pomůcky pro můj první rok v Bradavicích. To se nakonec ale nikdy nestalo a zůstalo to jen jako jedno z tisíce nevyplněných přání a plánů, které jsme už nezvládly uskutečnit.

Je proto zvláštní, když tady najednou stojíme.

Já, babička a Betty.

Ta se totiž díky bohu rozhodla, že mě v této noční můře nenechá samotnou a vydala se na nákup s námi.

Jakmile projdeme skrze tmavé dřevěné dveře, ihned na nás dýchne atmosféra podniku U Děravého kotle. Je to sice pouze pomyslná vstupní brána do Příčné ulice, ale už teď mě začnou svrbět prsty a z nervozity se mi čím dál tím víc svírá žaludek.

Projdeme až k cihlové stěně, kde babička párkrát poklepe hůlkou a než stačím já nebo Betty vyslovit nějakou vtipnou poznámku, před očima se nám objeví ulice v celé své kráse a rozmanitosti.

Vydlážděnou cestu lemují desítky obchůdků s barevnými vitrínami a v zorném poli vidíme velké množství lidí nejrůznějšího vzezření. Většina z nich je napasovaná v pestrobarevných hábitech, ale neujde mi ani pár jedinců, kteří jsou stejně jako my, oblečení v mudlovském oblečení. To tady sice působí trošku jako pěst na oko, ale alespoň se necítím tak nepatřičně. A z toho, jak napjatý výraz poleví o něco i Betty, usoudím, že je na tom stejně jako já.

Než se stihnu rozkoukat víc, babička zavelí, ať sebou hneme a bez toho, aby se vůbec ujistila, jestli ji následujeme, vyrazí do obchodu s kouzelnickými hábity.

Vejdeme do roztomilého obchůdku s nařasenými záclonkami a do nosu nás udeří květinová vůně, která je možná až příliš výrazná. Po několika vteřinách se mi totiž zamotá hlava.

Babička se dá do řeči s postarší dámou s prošedivělými vlasy a já díky tomu o chvilku později stojím už na nízké dřevěné stoličce, uvězněná v chumlu tmavé černé látky.