Omyl (George Weasley)

- 37 - to si snad děláš srandu

Na hřišti se začnou objevovat také hráči Zmijozelu. Povětšinou jde o rozložité kluky v zelených hábitech, kteří se mezi sebou ještě před začátkem tréninku předhání v tom, kdo má nejrychlejší koště.

William mezi nimi proto tak trochu vyčnívá svojí štíhlou, ačkoliv svalnatou, postavou a obyčejným koštětem, které vypadá jako pometlo, které koupila Betty pár let zpátky ve výprodeji.

Přesto se ale nezdá, že by s ním měl kdokoliv nějaký problém, a on se se svými spoluhráči naopak nenuceně baví a vtipkuje.

Když se rozhlédne po tribunách a spatří nás tři, zvedne potetovanou ruku a s lehkým úsměvem na rtech nám mávne na pozdrav.

Já a Florence mu zamáváme zpátky a Eddie nepatrně kývne hlavou, až musím přemýšlet, jestli to bylo na tu dálku vůbec poznat.

Trénink začne o chvilku později a hráči se na košťatech vznesou do výšky několika desítek metrů nad zem. Do vzduchu se dostane následně i camrál, potlouky a zlatonka a v tu chvíli ztratím veškerý přehled o tom, co se na hřišti děje. Kdo proboha vymyslel hru, kde se divák musí soustředit na 4 míče zároveň, aby se orientoval, jaké je skóre?

Otočím se na Eddieho a ten hru se zaujetím sleduje. Očima ale visí převážnou většinu času na konci hřiště, kde na koštěti sedí William a rukama se přidržuje násady, bedlivě pozoruje camrál a čeká na svou příležitost odpálit ho z dosahu obručí.

Florence to registruje taky, takže se na mě jen pobaveně zaculí a potom se vrátí ke sledování hry. Od Aarona totiž dostala za úkol vyzjistit herní taktiky Zmijozelu, což byl jediný důvod, proč mu ani tolik nevadilo, že chce jít, i když na jeho tréninky nikdy nechodí.

O incidentu s Willovým kamarádem na chodbě jsem nikomu neřekla, protože jsem si byla téměř jistá tím, že Eddieho by to od toho jít na trénink odradilo už úplně a Florence by tomu idiotovi chtěla jít nakopat zadek.

"To si snad děláš srandu!" vytrhne mě ze zamyšlení hlas, který až moc dobře znám.

Nechápavě se rozhlédnu kolem , abych zjistila, odkud se ozval, ale George nikde neuvidím, takže jsem trošku nesvá z toho, že už mám slyšiny.

"Takže když tě zveme na tréninky my, máš moc práce, ale na Zmijozel jdeš?" uslyším znovu nevěřícný hlas.

Tentokrát už o něco hlasitěji, takže si uvědomím, že se ozývá zpoza podlahy. Opatrně se podívám za sebe, trošku se skrčím, abych viděla, a opravdu - dívá se na mě George s mírně rozcuchanými vlasy a vedle něj stojí dokonce i jeho bratr s čepicí naraženou na hlavě.

"Ehm, čau?" pozdravím je stále zmatená.

"Čau? Osobně bych si raději poslechl, co tady sakra děláš!" vjede si zrzek rukou do vlasů.

"A nechcete mi to vysvětlit spíš vy?" poukážu na jejich tajný úkryt pod tribunou.

Fred se naší vzájemné výmeně názorů jen uchechtne a zřejmě si užívá pohled na svého nevěřícného bratra, který stále zklamaně kroutí hlavou.

"No nic, když dovolíte, ráda bych se zase věnovala sledování hry." vzdám čekání na jeho vysvětlení.

Chvilku je ticho až přemýšlím, jestli třeba už neodešli. Potom si ale George odkašle, což mě donutí k nim opět stočit hlavu.

"Co je zase?" zeptám se ho otráveně.

"Pořád čekám na vysvětlení." trvá si na svém.

"Fajn," zavrčím. "Pozval nás brankář, spokojenej?"