Omyl (George Weasley)

- 21 - Edward

Když se konečně rozhoupu k tomu předsíň opustit, moje kroky zamíří do kuchyně, kde už na mě čeká Betty.

Dlouhé vlasy má stažené ve vysokém culíku a na sobě má pohodlné domácí oblečení. Její výraz však zcela jasně prozrazuje, že její nálada je na tom diametrálně odlišně.

"Nezačínej s tím." upozorním ji ihned po svém příchodu do místnosti a přišourám se ke kávovaru, abych pod něj postavila svůj oblíbený pruhovaný hrnek.

"Kdo to byl?" nadzvedne místo toho moje sestra obočí a zabubnuje nehty o kuchyňskou linku.

"To byl.. George." dostanu ze sebe a stisknu tlačítko značící velkou kávu.

"Jo, to už jsem taky slyšela." opáčí Betty a založí si ruce na prsou. "Mě ale zajímá.. kdo to byl a proč byl v našem bytě."

Moje povzdechnutí zanikne ve zvuku drtící se kávy a dostanu díky tomu pár drahocenných vteřin na promyšlení následujícího přiznání.

"Poznali jsme se v kavárně." pokrčím rameny a v odrazu skleněných dvířek nad dřezem se ujistím, že je můj zářivě růžový pramínek bezpečně skrytý před Bettyiným pohledem.

Toto bych vysvětlit totiž asi vážně nedokázala.

"A včera jsem ho pozvala, protože jsem nechtěla být sama." zamumlám polohlasně, protože se za svoje napůl pravdivé přiznání tak trochu stydím.

Sice jsem nechtěla být v bytě osamělá, ale zároveň jsem chtěla být především s ním.

"Vždyť jsem ti říkala, že tady zůstanu s tebou a nikam nepojedu, pokud budeš chtít." ozve se Betty smířlivě a natáhne ke mně ruku.

"To je jedno." ucuknu a vezmu si do dlaní hotový nápoj. "Proč to vůbec řešíme? Vadí ti, že jsem tady někoho měla?" podívám se jí do bouřkově modrých očí a modlím se, aby byla tato konverzace co nejrychleji za námi.

"Lottie.." zatváří se Betty lítostivě. "Ty přece víš, jak to dopadlo naposledy, když jsi chodila s mudlou - Josh..." na pár vteřin se odmlčí, protože si uvědomuje, že se jedná o nejistou půdu. "Jen nechci, aby se to opakovalo. Je to nebezpečný jak pro tebe, tak pro něj." skousne si ret a pokusí se mě pohladit po rameni.

Já od ní ale o krok ustoupím a zakroutím hlavou.

"A co mám podle tebe dělat? Mám chodit s čarodějem? To bys chtěla? Vždyť oni nám zabili rodiče." pronesu s odporem a ucítím, jak se mi po tvářích začínají koulet další slzy.

"Nechci ti říkat, s kým chodit nebo ne." zamumlá Betty. "Jenom chci, abys věděla, že je to nebezpečný." pokusí se mě uklidnit.

"Takže by bylo ideální, abych se tvářila, že neexistuju a byla nadosmrti sama? Abych od sebe všechny odháněla jako doteď a nezapadala nikdy nikam?" rozhodím zoufale rukama a konečně ze sebe vypustím to, co v sobě schraňuju už od toho zpropadeného rozchodu. "Mně totiž přijde, že se ti nelíbí, když jsem sama, ale jakmile k někomu začnu něco cítit.." poklepu rychle hlavou. "je to taky špatně." dokončím zdráhavě.

Betty stojí zařezaně na místě a zřejmě se připravuje na další nálož mých slov. Obě na sebe pár vteřin zíráme a čekáme, co bude dál.

Nakonec si ale jen promnu oči a zhluboka se nadechnu.

"To nemá cenu. Jdu si radši sbalit." otočím se na patě a vydám se do svého pokoje.

***

O smrti svých rodičů jsem s nikým příliš nemluvila. Jedním z hlavních důvodů byl asi fakt, že jejich smrt nebyla v žádném případě přirozená a zároveň se běžným smrtelníkům ani nedala tak úplně jednoduše vysvětlit.