Omyl (George Weasley)

- 33 - zápas

Mary,
ačkoliv na jednu stranu doufám, že se vám podaří najít někoho, kdo je stejně úžasnej, jako jsem já, na druhou stranu se modlím, aby se vám to nepovedlo - potřebuju přece místo, až se vrátím, no ne?
Ve škole to zatím nějak jde, ale chybíš mi ty, Betty i kavárna. Vlastně celej Londýn, kéž bych se už mohla vrátit. Ale našla jsem si tady alespoň fajn kamarády, věřím, že bys mi je schválila.
Opatruj se a pozdravuj tetu,
xoxo Lottie

***

"Tak tam rozhodně ani nevkročím!" hajím se hned, jak Eddie navrhne ten šílený plán.

"Ale no tak, vždyť hraje naše kolej!" nechápe můj kamarád.

"Jo, to chceš říct, že půjdeš na nábor Nebelvíru, ale na zápas Mrzimoru se vykašleš?" přidá se proti mně souhlasně Aaron, kterému za to věnuju vražedný pohled.

"Vážně, Lottie, to si přece nemůžeš nechat ujít." přizvukuje jim i Florence, až se cítím obklíčena nepřátelským územím.

"Víte moc dobře, že mi nejde o ten stupidní zápas, ale o to, kdo se ho bude zúčastnit." připomenu jim důrazně, protože nechápu, jak po mně něco takového můžou chtít.

Je těsně po polovině října a v sobotu se koná první turnaj sezóny - konkrétně Nebelvír x Mrzimor. A všichni moji přátele mají samozřejmě v plánu vyrazit, protože hraje naše mužstvo. Pro mě je ale podstatný fakt, že na hřiště nastoupí i jeden zrzavý sedmák z Nebelvíru, kterého opravdu nepotřebuju ve svém volném čase pronásledovat. Už jsme spolu nepromluvili dva týdny a já začínám mít pocit, že se pomalu dostáváme do fáze, kdy by se celá ta rozpačitá situace mohla ustálit.

"Lottie, ale dochází ti, doufám, že pokud se neobjevíš na zápase vlastní koleje, kde budou všichni - ale jakože tím myslím vážně všichni - tak budeš ještě podezřelejší, než kdybys tam nešla? Myslíš si, že tě nebude hledat v publiku a pak mu nedojde, proč jsi ten zápas vynechala?" ozve se opatrně Florence a já mám co dělat, abych před jejími logickými slovy nezabořila hlavu do písku

Dobře, toto mě nenapadlo. Už jsem si samu sebe představovala, jak trávím volné sobotní odpoledne v klidné mrzimorské společence, kde si můžu nerušeně kreslit a alespoň na malou chvíli vypnout mozek.

Teď to ale vypadá, že se moje plány budou muset změnit, protože kdyby mě George čirou náhodou opravdu na zápase nenašel, rozhodně nechci být za patetickou bývalku, která se mu zoufale vyhýbá.

***

Proto se další den plahočím k tribunám na famfrpálovém hřišti. Blonďaté vlasy mi poletují do obličeje a přijdu si díky tomu jako Eddieho dvojče. Samozřejmě v mnohem míň trendy variantě.

Ed má totiž opět extravagantní outfit, který zahrnuje křiklavě růžovou čepici ve vlasech, tmavě zelenou větrovku a zářivě žluté holinky, jelikož venku už od rána bez ustání lije jako z konve.

Tentokrát ovšem donutil zvážit výběr dnešního oblečení i mně, takže mám kromě žluto-černé šály kolem krku a černého kabátu taky kolejní podkolenky a žluté linky na horním víčku. Oba jsme si ještě namalovali na obličej Aaronovo číslo, takže máme na tvářích velkou číslici 8. Flo se k nám s malováním připojila, ale na rozdíl od nás má osmičky snad na každém kousku oblečení. Její přítel hraje v týmu na pozici střelce a je znát, že je na něj patřičně hrdá.

"Není to už trošku moc?" nadzvedne obočí Eddie, ale ona v odpověď jen zakroutí hlavou.

"Ani nápad." zazubí se a začne nadšeně vybíhat schody do horních řad, abychom byli ke hře co nejblíž.