Omyl (George Weasley)

- 32 - William

Následující dva týdny se táhnou jako sto let. Nejenže už poměrně slunečné září nahradil upršený a větrný říjen, takže je nutné všechen volný čas trávit uvnitř pochmurných chodeb hradu. Už se ale dala do storprocentní jízdy i výuka ve většině předmětů, takže je učení tolik, že jsem každý večer ráda, když můžu od stolu padnout rovnou do postele a nechat se ukolébat ke spánku.

Tím nejpodstatnějším je ovšem skutečnost, že jsem již celých 12 dní nepromluvila ani slovo s Georgem. Sice jsme spolu měli několik společných předmětů, na kterých jsme zkrátka museli trávit čas zavření v jedné místnosti, ale od naší nemilé konverzace v dívčích umývárnách jsme se jeden na druhého ani nepodívali. Respektive, on nevěnoval jediný pohled mně. Moje oči k němu během těch několika uplynulých dní přece jen párkrát zabloudily. Kdykoliv se tak ale stalo, zdálo se, jako by moji přítomnost nebral vůbec na vědomí a z místnosti vždy zmizel ve vteřině po skončení výuky.

A i když jsem si byla plně vědoma toho, že je to celé jen moje vina - to já se náš vztah rozhodla zadupat do země - stejně mi drásalo srdce mít ho tak blízko a nemoct s tím nic dělat. Nemoct si s ním vyměnit ani jeden obyčejný pohled nebo se vzájemně pozdravit.

A tak se táhl den za dnem a já byla schopná omezit svoje myšlenky na něj jen při dělání domácích úkolů a projektů do školy. Mělo to ale alespoň nějaká pozitiva, protože jsem díky tomu pomalu opravdu doháněla svůj příšerný skluz za spolužáky a během října se propracovala na úroveň, která byla sice stále těžce nedostatečná, ale alespoň už jsem měla nepatrnou naději na složení zkoušek OVCE, když v tomto tempu vytrvám až do konce školního roku.

Angelina mě stále čas od času doučovala, ale snažila jsem se lekce s ní omezit jen na nejnutnější minimum, protože ačkoliv ji zřejmě George, jak odpřísáhl, nepodváděl, stejně mi v její přítomnosti nebylo zrovna do smíchu. Její osoba mi příliš připomínala toho, na koho jsem se snažila ze všech sil zapomenout, a moje snaha se soustředit na učivo přicházela vniveč.

Můj život se tak smrskl na elementární potřeby nutné k přežití a hromady proučených hodin v mrzimorské společenské místnosti.

Mým cílem se stala jedna prostá vyhlídka: v červnu dokončit úspěšně školu a zbavit se tak kouzel až do konce svého života.

***

"Tak se zkus soustředit o něco víc." snaží se mě přesvědčovat Eddie, když už se asi po sté pokuším bezúspěšně změnit barvu svých vlasů.

Od mého posledního setkání s Georgem jsou totiž v katastrofálním stavu a kromě růžové mám za ušima některé prameny i v modré a fialové barvě. Stále ovšem netuším, jak docílit výsledku, který by nepůsobil jako naprostá pohroma, takže se každý den snažím přijít na kloub tomu, jak svoje schopnosti metamorfomága ovládnout.

Eddie mi s tím jako věrný přítel pomáhá, takže se aktuálně nacházíme v prázdné učebně ve třetím patře. Já stojím u velkého zrcadla zavěšeného na stěně, zatímco on sedí na nejbližší lavici, žvýká Bertíkovy fazolky a se zaujetím sleduje můj nespokojený odraz v rámu.

"Zdá se ti snad, že se málo soustředím?" zaúpím a vrhnu na něj vražedný pohled.

"Fajn, hlavně se uklidni." zvedne ruce nad hlavu na svou obranu, než se zase vrátí ke spokojenému přežvykování bonbónů.

 Odfouknu si pramínek vlasů, který mi spadl do čela, a s povzdechem se obrátím opět na svého kamaráda. "Tak jo, myslím, že potřebuju pomoc."

"Jak to myslíš?" zvedne Eddie obočí.

"Říkal jsi, že mi dokážeš zaručit platinovou blond, jakou máš ty, nebo ne?" podívám se na něj s prosebným výrazem.