Omyl (George Weasley)

- 5 - karamelové frappuccino

"Myslíš, že mi ta barva sluší?" zeptá se mě Betty už asi popáté, mezitím, co se v bleděmodrých šatech nakrucuje před zrcadlem.

Mají zvonovou, rozevlátou sukni a jemný krajkovaný vzorek, který její postavě více než lichotí. Spolu s vlasy, které jí nyní výjimečně splývají rozpuštěné až k pasu, tento kousek oblečení tvoří ideální kombinaci.

"Vždyť jde jenom o školní besídku." zavrtím nechápavě hlavou a střetnu se s jejím zamračeným pohledem v zrcadle v její ložnici.

Pokoj mojí sestry je značně odlišný od toho mého. Ačkoliv je v něm stejně zašlý starý nábytek a ze stěn se sloupává tapeta, podobně jako je tomu i u mně, její osobitý styl dodává místnosti přece jen něco, co byste v mé ložnici jen těžko hledali.

Přehoz její postele je v sytě oranžové barvě a po celém pokoji je spousta barevných květináčů, ze kterých vyčuhují výhonky rostlin, jejichž názvy bych si nebyla schopná nikdy zapamatovat. Knihovna na stěně přetéká nepřeberným množstvím románů, ve kterých je většinou popsán nějaký spletitý zamilovaný příběh hlavních hrdinů, přesně toto je totiž styl mojí sestry - nekonečná láska, která vyřeší i ty největší problémy světa.

Betty je zkrátka romantička ve všech ohledech a je to jedna z těch vlastností, které na ní tak moc miluju. Věří v dobré konce a světlejší zítřky.

Její životní optimismus pro mě byl vždy velkou inspirací a hnacím motorem, který určoval, proč pokračovat dál.

"Sluší ti to, vážně." usměju se na ni nakonec a zvednu se z postele, abych k ní mohla přijít blíž.

Zavážu jí stuhu na zádech a položím si hlavu na její rameno.

"Ta barva ti jde hezky k očím." doplním a sleduju její výraz, který se ve vteřině rozzáří.

"To je asi pravda." pokývá hlavou na souhlas a otočí se, aby si mě stáhla do objetí. "Děkuju." zašeptá a zase se odtáhne, aby se mi podívala do očí.

"Jsi si jistá, že to tady zvládneš sama?" skousne si ret a nervózně se podívá na hodiny za mými zády.

"Není mi pět, pamatuješ?" ušklíbnu se její přehnaně starostlivé reakci.

Jenom protočí pohled a natáhne se pro rtěnku, která trůní na jejím nočním stolku. Nanese si barvu na rty a naposledy se kriticky prohlédne v zrcadle. Nakloní hlavu na stranu, jako kdyby přemýšlela, co jejímu vzezření chybí. Nakonec ale stejně jen potřese hlavou a vydá se ke dveřím našeho bytu.

"Budu doma nejpozději kolem osmé." oznámí mi během toho, co si na nohy natahuje páskové sandálky na podpatku

Opřu se bokem o rám dveří, které vedou do chodby a pokývám souhlasně hlavou.

"Hlavně se příliš neodvaž." houknu těsně před tím, než za sebou zavře dveře.

"Budu se snažit, aby mě ty děti nezkazily." opáčí ironicky.

Potom už slyším jen klapnout západku ode dveří a zůstanu v předsíni sama.

***

Volné odpoledne se rozhodnu využít k procházce po okolí.

Už dlouhou dobu jsem neměla čas vyloženě sama na sebe, kdy bych mohla být pouze se svými myšlenkami.

Courán se proto ulicemi Londýna a užívám si příjemný větřík, který mě šlehá do tváří. Projdu si cestu kolem Temže, kde výjimečně není ani tolik turistů a na chvilku si sednu na lavičku na nábřeží, abych si mohla vychutnat výhled na London eye.