Omyl (George Weasley)

- 10 - kousky puzzle

Potřesu rychle hlavou, abych se vrátila nohama zpátky na zem a několik kapek vody přitom z mých mokrých vlasů doletí až na Georgeův obličej.

"Hele, chápu, že je to v podstatě jedno, když jsem promoklej na kost, ale stejně by bylo hezký, kdybys to nezhoršovala." ohradí se ihned na oko pobouřeně.

Následně už jen zatřese rameny a sprška ledové vody stříkne i na mě. V náhlém přívalu euforie vypísknu a pokusím se ochránit skočením za nejbližší dřevěný trám.

"Užij si vlastní medicínu." popíchne mě zrzek a rozběhne se o něco blíž, aby mi uštědřil další nálož.

"Ale no tak, chováš se jako malej." namítnu a uskočím před ním vedle.

George se na pár vteřin zastaví, jako kdyby si nechával projít moje slova hlavou, potom ale jen pokrčí rameny a rty se mu zkroutí do šibalského úsměvu. "Možná."

S tím je mi zase v patách a já se jen marně snažím uhýbat před dalšími a dalšími kapkami, které mi dopadají na kůži.

Tato naše zábava nás překvapivě zaměstná na poměrně dlouhou dobu, během které jen jako šílenci běháme po terase kavárny a uskakujeme jeden před druhým v nelogické snaze, vyhnout se sobě navzájem. Oběma je nám totiž naprosto jedno, že troška vody na našem promočeném oblečení stejně nic moc nezmění.

„Tak jo, dost." zakročím udýchaně po několikati minutách a zapřu se dlaněmi o kolena, abych dostala do plic čerstvý vzduch.

Díky dešti už pominulo dusno a teď se naopak všude kolem nás rozprostírá vůně mokré hlíny v kombinaci s přirozeným pachem města, který je nyní asi milionkrát intenzivnější než jindy.

„Jsi v pohodě, Lottie?" ozve se George mírně starostlivým hlasem a přistoupí o pár kroků blíž.

Položí paži na moje rameno, aby zkontroloval, jestli jsem v pořádku.

A protože na tu chvíli celou dobu ostatně i čekám, nenechám si tu příležitost ujít a natáhnu k němu ruce, abych ho zmáčkla v pořádně mokrém objetí.

„Ha! Vyhrála jsem!" pronesu vítězně.

Musím si stoupnout na špičky, abych dosáhla na jeho ramena, ale potom už si ho přitáhnu o něco níž a natisknu se na něj blíž.

Všimnu si, že se automaticky skloní, abych měla k jeho trupu lepší přístup, nehledě na fakt, že by se měl mé blízkosti spíše stranit.

Tak to bylo ostatně doteď.

Když ale ucítím teplo jeho těla, které sálá i přes promoklou látku jeho trička, uvědomím si, že se mi ani v nejmenším nebrání. Stejně tak rychle mi dojde ale i to, že to mám sama naprosto stejně.

Nevadí mi ani minimální prostor, který se právě nachází mezi námi. Je to spíše jako nějaké sprosté slovo, které ani neexistuje, protože se mi zdá, že se s každou ubíhající vteřinou vypařuje čím dál tím víc, až mezi námi není byť jen milimetr volného místa.

Překvapí mě, jak je to objetí intenzivní. Připomíná mi to chvíle, kdy se zdravíte s blízkým kamarádem a máte předem nacvičené, v jaké pozici budou čí ruce nebo kdo uhne hlavou na kterou stranu.

K této synchronizaci jsou ale většinou zapotřebí měsíce praxe.

Objetí s Georgem je ale stejně jako návrat domů. Jako kdyby mě měl v náručí už milionkrát předtím a proto teď přesně ví, co dělat.

Svoje velké dlaně položí na moje záda a bříška jeho prstů mě zašimrají, i když se mé kůže v podstatě ani přímo nedotýká. Moje hlava díky tomu klesne na jeho rameno a do nosu mě udeří jeho vůně, která je nyní jako všechno kolem nás, umocněná deštěm.