Omyl (George Weasley)

- 44 - čeká na tebe princ, Popelko

Georgův pohled:

Dívám se Lottie do očí a snažím se  rozluštit, jaká bude její odpověď. Barva jejích duhovek je ale příliš  specifická a fascinuje mě natolik, že z nich nedovedu vyčíst absolutně  nic. Kdyby se jí pod hlubokými nádechy nezvedal hrudník a plavé vlasy jí  nepoletovaly kolem obličeje, měl bych podezření, že zkameněla. Čas  kolem nás totiž sice plyne dál, ale oba na sebe zíráme, jako kdyby ten, kdo jako první odvrátí pohled, prohrál nějakou zvrácenou hru na pravdu.

Tu  od ní totiž potřebuju slyšet, nehledě na to, jak moc mě může bolet či dokonce zranit. Musím tomu přijít na kloub a pomoct mi může pouze její upřímnost.

Lottie ale pořád stojí jako zařezaná na místě a já to tíživé ticho mezi námi nedokážu dál snést.

"Nechci na tebe tlačit, fakt ne." promluvím. "Ale potřebuju znát pravdu. Jestli mi teď řekneš, že se mnou nechceš nic mít, pochopím to a nechám tě na pokoji." vypustím z úst slova, která mě podle její změny výrazu, zraňují stejně jako ji.

"Nechci, abys mě nechal na pokoji." vypadne z ní po chvíli. "Ale... nejsem připravená ani na to s tebou zase chodit."

"Teď asi vůbec nechápu, jak to myslíš." příznám.

"Nevím,  jak to vysvětlit." přešlápne z nohy na nohu. "Záleží mi na tobě a chci s tebou trávit čas i když teď vím, že jsi kouzelník, ale.. V budoucnu nechci být součástí kouzelnickýho světa. Hned po zkouškách se vrátím  zpátky do Londýna, do mudlovskýho světa. A pokud bychom byli spolu, kouzel už se nezbavím." snaží se mi svoje pocity překotně vysvětlit a očima těká všude kolem, jen aby se nemusela podívat znovu na mně.

Pokusím se její slova vstřebat a uvědomit si význam toho, co mi právě řekla. Mozek mám z jejího přiznání mírně otupělý, ale usilovně se snažím vyvodit si z jejího prohlášení nějaký smysluplný závěr.

"Takže jestli to chápu správně," přistoupím k ní o krok blíž, ale pořád si dávám pozor na to, abych mezi námi nechal nějaký volný prostor v případě, že by si to Lottie rozmyslela. "Jsi v pohodě s tím, že jsem kouzelník, ale pořád nemáš ráda kouzla." prohlásím, ale oběma je nám jasné, že to myslím spíš jako otázku.

"Jo, to je asi nejpřesnější." přikývne na souhlas.

"Dobře, s tím asi dovedu žít." zamyslím se. "Ale stejně pořád nevím, co to pro nás vlastně znamená." přiznám.

Lottie se zamyslí a na čele jí přitom vyskočí její tolik typická vráska. O pár vteřin později se jí výraz ale o něco projasní a ona konečně zase promluví.

"Víš - to, že nechci nic vážnýho, ještě neznamená, že... nechci vůbec nic." vysouká ze sebe a tváře jí zahoří rudou barvou.

"Jak to jako myslíš, že to neznamená, že nechceš vůbec-" chci se jí okamžitě zeptat, ale ještě než stihnu otázku dokončit, dojde mi význam toho, co právě řekla. "A-aha." s námahou polknu, protože mi okamžitě vyschne v krku.

Jestli to chápu správně, tato úchvatná holka mi právě nabízí, kamarádství s výhodami, což je dost pravděpodobně sen většiny mých spolužáků. Minimálně je to běžný požadavek mého bratra, který si s žádnou holkou nezačíná nic před tím, než mu dotyčná odsouhlasí jednoduché pravidlo.

Žádné závazky.

Je proto smutným paradoxem, že právě závazky jsou tím, co je pro mě ve vztahu s druhým člověkem podstatné.

Ale je to Lottie, připomenu si vzápětí,

Holka, do které jsem se zamiloval na první pohled a vydržel čekat tolik nekonečných týdnů, než si připustila, že mě má ráda i přes to, že pocházím ze světa, který tolik nesnáší. Holka, která mě dostává do kolem jen tím, že se na mě usměje. Holka, kterou nedokážu od začátku prázdnin vyhnat z hlavy, ať se o to snažím sebevíc.