Omyl (George Weasley)

- 35 - zatracený Weasley

Georgeův pohled:

"Trošku se snaž!" křikne na mě zezdola Fred, zatímco na mě letí asi tři potlouky najednou, které jen stěží dovedu vybrat.

Už asi hodinu poletuju jako blbec na famfrpálovém hřišti a snažím se během tréninku nevypustit duši. Fred totiž usoudil, že na moji špatnou náladu, která způsobuje i špatné soustředění na hru, zabere pouze čas ve vzduchu navíc.

Proto teď on stojí na pevné zemi a já s sebou naopak plácám ve vzduchu a připadám si jako hadrová panenka, která nad sebou nemá sebemenší kontrolu. Svaly mám namožené a rozbolavělé, což mi na náladě taky příliš nepřidává.

"Přijde ti snad, že se nesnažím?" zavrčím na svého bratra a posledními zbytky síly odpálím otravný potlouk, který se mi pokouší rozbít obličej.

"Ne dost! Pokud si chceme udržet výhru i proti Zmijozelu, budeš toho ze sebe muset vydat víc." opáčí Fred protivně.

"Na to ti kašlu." protočím oči a sletím na zem za ním. "Pochybuju, že mi pomůže zničit se na tréninku. S takovou neodehraju už vůbec nic." hodím koště na zem a rozejdu se směrem k šatnám.

Fred koště sebere a za chvilku mě doběhne. "Sám moc dobře víš, že tvůj výkon stojí za hovno." rýpne do mě už trošku smířlivěji. "A oba víme, co nebo spíš kdo za to může. Potřebuješ na ni zapomenout." stojí si stále tvrdohlavě za svým a vrazí mi koště do ruky.

Můj bratr má pravdu, to je mi jasné. Moje výkony na hřišti stojí poslední dobou za starou belu a to nejen při trénincích, ale i při zápasech. Během naší hry s Mrzimorem mě Lottie rozptylovala tak moc, že jsem odpálil jen minimum potlouků. Ve chvíli, kdy hrozilo, že jeden z nich naletí do hlediště, kde seděla v tu chvíli právě ona, jsem se bezhlavě rozletěl a nebral ohledy na to, že se vůbec nejedná o moji část hřiště. Celou hru jsem ji po očku sledoval a byl roztěkanější než obvykle, což Fredovi samozřejmě neušlo.

Trhalo mě to ale na kusy. Fakt, že nás dva zahodila za hlavu jako použitý kapesník a vykašlala se tím pádem na jakoukoliv společnou budoucnost, kterou jsme mohli mít. Osud nám poslal výhru v loterii a ona se přesto rozhodla ji zašlapat do země.

Už v létě měla část mého já strach, že jakmile zjistí, kdo jsem, vezme nohy na ramena a uteče. A asi bych jí to nemohl mít ani pořádně za zlé. Ale když je čarodějka stejně jako já a i tak se na nás dva vybodne.. To mi nešlo do hlavy.

"Ale nezapomenu na ni tak, že se udřu k smrti!" rozhodím naštvaně rukama a vejdu do šatny.

Shodím ze sebe oblečení a zapadnu rovnou do srpchy, která je aktuálně prázdná. A protože se chci mučit evidentně co nejvíc, pustím si ledovou vodu, která mě řeže do kůže jako ostré sklo. Ale je mi to jedno. Posledních pár týdnů je mi jedno úplně všechno a dny kolem mě splývají v rozplyzlé šmouze, která se táhne jako samotné peklo.

"Ale nepomůže ti ani to, že se budeš do smrti užírat v sebelítosti." poznamená Fred, který mě evidentně následoval až do koupelny. Před jeho psychologickými radami mě tím pádem teď chrání už jenom tenký sprchový závěs.

"A proč si myslíš, že se užírám sebelítostí?" vyštěknu na něj, i když sám vím, že ji neskrývám zrovna dobře.

Fred si odfrkne a počká než zabalený v ručníku vylezu ze sprchy.

"Georgie, vždyť víš, že to s tebou myslím vždycky dobře." poplácá mě po rameni. "Musíš jít dál."

Nic mu na to neodpovím a vydám se ke skříňce pro čisté oblečení.