Omyl (George Weasley)

- 25 - zkusit

Georgeův pohled:

Byl jsem si stoprocentně jistý tím, že to byla ona. S nikým na světě bych si ji nespletl.

Ty vlasy, zelené oči a nejistý úsměv na rtech.

Rozhodně jsem ji viděl.

Přesto se ale jednalo pouze o pár mizivých vteřin a když se mi ztratila z dohledu, znovu jsem ji už nikde nenašel.

Bylo mi jasné, že o tom nemůžu nikomu říct.

V úvahu nepřipadal dokonce ani Fred, protože by si pravděpodobně myslel, že mi přeskočilo. A já bych mu to výjimečně ani neměl za zlé.

Bylo na hlavu, aby se tady Lottie na necelou minutu zjevila a potom se zase vypařila.

A proto jsem se rozhodl, že ji najdu. Zjistím, co se včerejší noc vlastně stalo, a pokud se mi ji povede zase objevit, rozhodně ji už znovu nepustím z dohledu.

"Ahoj." ozve se mi u hlavy ten známý hlas a vytrhne mě tak z pochmurných myšlenek. "Máš tady volno?" usměje se na mě holka s tmavými vlasy a hnědýma očima.

Angelina Johnsonová.

Byli jsme spolužáci už od prvního ročníku v Bradavicích a kamarádili jsme se, co si pamatuju. Máme tolik společných vzpomínek, které se za ta léta nastřádaly, že bych si všechny nevybavil ani kdybych nad tím přemýšlel celý den.

Angelina byla jedním z mých nejlepších kamarádů ještě dlouho před tím než jsem vůbec chápal význam toho slova. Byla tady kdykoliv jsem potřeboval její pomoc a nezáleželo na tom, o  co se jednalo nebo jaké by to mohlo mít následky.

Zkrátka stála při mě a já si toho asi nikdy tak úplně nevážil, protože jsem to bral jako samozřejmost - jako něco, co je mezi přáteli zcela běžné.

Když jsem se proto loni dozvěděl, co ke mně cítí, dost mě to vykolejilo.

Ten den jsme zrovna dohráli famfrpál, a protože byl jeden z těch prvních jarních dní, kdy je venku sice ještě pořádná zima, ale zároveň začíná už svítit i sluníčko, celý nebelvírský tým se vyvaloval na tribunách.

Já a Angie jsme se typicky pošťuchovali a byli zcela uzavření ve vlastní bublině, takže nám ani pořádně nedošlo, že jsme na hřišti osaměli. Ostatní už dávno odešli do šaten a kolem nás to zelo prázdnotou.

Když nad tím zpětně přemýšlím, Angelina to možná věděla až moc dobře, protože by v opačném případě asi nikdy nenakousla to osudné téma.

"Už to v sobě asi dál neudržím, Georgi." usmála se na mě stydlivě, což byl sám o sobě první varovný signál.

Ten podtón v jejím hlase, rozpaky vepsané v tváři a roztěkaný pohled.

"Jak to myslíš?" zarazil jsem se tehdy se smíchem, protože jsem neměl ponětí, o čem to mluví.

Ještě pár vteřin nervózně žmoulala kus tmavého hábitu mezi roztřesenými prsty a potom se mi podívala znovu do očí.

Zorničky měla mírně rozšířené, její tváře byly červené a mně konečně docvaklo, že je tady něco jinak. Byla to sice jen nepatrná drobnost, ale atmosféra kolem nás se jako mrknutím oka změnila k nepoznání a z příjemné a pohodové konverzace zůstala jen milá vzpomínka v koutku mé mysli.

"Víš," zahleděla se k Zapovězenému lesu a znovu tak oční kontakt přerušila. "líbíš se mi. Jakože už fakt dlouho. A ještě než začneš panikařit nebo mi to vymlouvat." šlehla po mně pohledem. "Vím, že ty to tak necítíš. Nejsem slepá. Ale.. Asi jsem prostě chtěla, abys to věděl." pokrčila rameny, jako by ani o nic nešlo.