Omyl (George Weasley)

- 8 - světlý bod

Pohled Lottie

Od té doby, co naši zemřeli, jsem své sestře vlastně vždycky tu jednu věc záviděla.

Těch drobností, které měla ona a já ne, byla spousta. Od krásných dlouhých vlasů, které se jí kroutily až po pás, po bouřkově modré oči, ve kterých se každý příslušník opačného pohlaví ztratil stejně rychle, jako v líbezné melodii.

Betty měla zkrátka kouzlo osobnosti, které provázelo její přítomnost, ať už se hnula kamkoliv.

A já si byla až moc dobře vědoma toho, že přesně tyto vlastnosti postrádám. 

Přesto mě to ale neužíralo tolik, jako fakt, že ty schopnosti, které se v naší rodině dědily po generace, ona neměla. 

Byla to jedna z mála věcí, kterými jsem disponovala pouze já, ale za jakou cenu?

Copak byla nějaká výhra, označovat se za čarodějku?

Paradoxně jsem jí tedy záviděla to, co neměla.

Když jsme byly mladší, rodiče mezi námi nedělali žádné rozdíly. Byly jsme prostě sestry a to, že jsme každá svým způsobem odlišná, nehrálo sebemenší roli. 

Jakmile se u mě ty schopnosti ale začaly projevovat, už nebylo cesty zpět.

Už na první pohled bilo do očí, že budu odlišná, a to přímo v rapidním měřítku. 

Nebo jak by řekla babička: "Díky bohu, alespoň jedna z nich je normální."

Tehdy mi její slova ještě nedávala smysl. Jakmile jsem ale trošku povyrostla a uvědomila si, že svět, ve kterém žije moje sestra je odlišný od toho, ve kterém se budu pohybovat já, všechno do sebe najednou přesně zapadlo.

Betty byla moták. 

Toto slovo jsme však nikdy nepoužívali a já je poprvé slyšela jen z úst mých prarodičů, kteří se zrovna hádali s tátou. 

Neměla jsem si jejich hádku vyslechnout, ale přesto se tak stalo.

To jednoduché označení mi uvázlo v mozku jako rozbitá kazeta a já se nemohla zbavit pocitu, že za ty hádky, problémy a dusno můžu já.

Kdyby nebylo mých schopností, mohli jsme pokračovat v našem všedním životě a těmto nepříjemnostem se vyvarovat.

Až o něco později jsem si uvědomila, že jsem za to nemohla já, ale babička s dědem.

Ti dva prostě nikdy neskousli, že se jejich vnučka narodila jako mudla.

A taky, že jí to dávali patřičně sežrat po celý její život.

Většinou se jednalo jen o drobné narážky, popichování a rádoby zklamané pohledy. 

Největší hádka mezi Betty a nimi proběhla ale až krátce po té, co naši zemřeli.

Nemohli totiž nějak pochopit, jak by ona, jakožto sotva zletilá, mohla vychovávat svou mladší sestru ve světě lidí.

Jak by jí mohla poskytnout potřebné zázemí, lásku, ale především vzdělání, na které neměla sebemenší predispozice?

Betty ale naopak argumentovala prostým faktem, že pokud bych zůstala s nimi, stejně by mě ihned poslali do Bradavic. A jak to má asi jedenáctiroční dítě, které právě přišlo o dva nejdůležitější lidi na planetě, zvládnout?

Ani nevím jak, ale po četných hovorech, tahanicích a probdělých nocích se jí to skutečně povedlo a já mohla zůstat doma.

A to po jejím boku - nablízku jediné opravdové rodině, která mi ještě zbyla.