Omyl (George Weasley)

- 12 - pozvání z lítosti

"Pamatuješ, jak jsme se bavily o tom, že naše kamarádství tak nějak neplatí, protože spolu trávíme čas jenom v práci?" ozve se dalšího dne Mary, když chystá ovocné smoothie.

Na dřevěném prkýnku krájí oranžové pomeranče, ze kterých teče šťáva, a následně je hází do mixéru spolu s jablky a oloupaným banánem s otlačenou slupkou, která se nyní válí už na dně odpadkového koše.

"Mám takovej pocit, že jsem formulaci "naše přátelství neplatí", tak úplně nepoužila." poukážu na zřejmý fakt a zapřu se lokty o kuchyňskou linku, abych si vyslechla zbytek jejích slov.

"To je jedno, vyjde to na stejno." pokrčí tmavovláska rameny a pokračuje ve své práci bez toho, aby se na mě podívala. "Zítra by měla v baru kousek odtud hrát nějaká dobrá kapela. Prý začínají mít jméno i mimo Londýn. Tak mě napadlo, že bychom tam mohly zajít." shrne svoje myšlenky a následně ke mně s nadějí zvedne oči.

Odráží se v nich cosi, co mě přiměje se nad sebou zamyslet.

Vím, že mojí kamarádce slova, která jsem vypustila během našeho hašteření před nějakou dobou, ublížila. Na moji obranu, nemyslela jsem je nijak zle a rozhodně jsem nechtěla ranit její city. Na druhou stranu, já nikdy neměla příliš kamarádů. Mary byla vlastně mou první skutečnou přítelkyní, ke které se mi povedlo vybudovat vztah natolik silný, že jsem se jí dokázala svěřit i s osobnějšími věcmi.

To, že spolu trávíme čas pouze v práci, pro mě nebylo žádným omezením - ostatně obě většinu svého volna tvrdneme v kavárně ve společnosti té druhé.

Jelikož chci ale Mary udělat radost a zároveň nestojím o zbytečnou hádku, kývnu hlavou na souhlas.

"Dobře, ale nesmíme tam být nijak extra dlouho, Betty by mě zabila." stanovím si podmínku.

Do konce odpoledne už jen jedním uchem tam a druhým zase zpátky pouštím nadšené povídání Mary o tom, jak úžasně si to tam obě užijeme.

***

Další den se v práci táhne příšerně pomalu a když k tomu připočítám fakt, že jsem tam jenom s Maryinou tetou, je to jedna z těch horších směn, kterou člověk v kavárně může schytat.

Zároveň mám výjimečně na starosti prostor uvnitř kavárny, takže se George vyvaluje za barem a láduje do sebe broskvový koláč s cukrovou posýpkou. Dlouhé nohy má poskládané pod barovou stoličkou a kdykoliv kolem něj projdu a všimnu si, jak špatně na ní sedí, mám strach o to, aby se každou chvílí nesložil v pádu k podlaze.

"Bude ti vadit, když dneska skončím o něco dřív?" zeptám se opatrně Catherine, která se zrovna s tácem plným špinavého nádobí přiřítí zpátky do kuchyně.

Maryina teta se pyšní krátkým hnědým mikádem, které ji v navlněných pramíncích spadá nad ramena. Je to hubená žena ve středních letech s přísným výrazem ve tváři, který čas od času prořízne laskavý úsměv.

Stejně z ní mám ale nahnáno. Je to pořád moje šéfová a dalo by se říct, že můj finanční příjem spočívá čistě na ní. Rozhodně si ji nechci znepřátelit nebo tak něco.

"Kvůli čemu?" zvedne ke mně hlavu a položí nádobí vedle nerezového dřezu.

Už už se chystám otevřít pusu, abych ji důvod osvětlila, když zakroutí hlavou a mávne nad tím rukou. "Víš ty co, to je asi jedno. Klidně běž, jednou to tady asi přežiju." zamumlá a dál už si mě příliš nevšímá.

Pocítím úlevu, že můj plán vyšel a stihnu se tím pádem na večer i nachystat.

"Co máš v plánu?" ozve se kousek ode mě George zvědavě a já si všimnu, že už je talířek před ním zase prázdný.