Omyl (George Weasley)

- 47 - expelliarmus

Georgeův pohled:

Ve čtvrtek odpoledne se s Fredem chystáme na pravidelné setkání Brumbálovy armády, které se koná v Síni nejvyšší potřeby. Umbridgeová už ale začíná dostávat podezření ohledně toho, že se spolu s ostatními scházíme kvůli tréninku obrany černé magii, takže musíme být o to víc opatrní.

"Harry říkal, že máme chodit raději na etapy." prohlásí Fred během toho, co si natahuje přes školní košili hábit.

"Jo, ohledně toho.." odkašlu si, protože je mi jasné, že nastala poslední možnost mu to říct. "Dneska přivedu Lottie." dostanu ze sebe konečně.

Zaznamenám, jak se Fred na chvilku zarazí na místě, ale trvá mu jen setinu vteřiny, než se dá zase dohromady. V odpověď pokrčí rameny a popadne z nočního stolku svoji hůlku.

"Ví to ostatní?" podívá se na mě.

"Říkal jsem to během odpolední pauzy Harrymu." odpovím obezřetně, protože stále očekávám, kdy se mi z Fredovy strany dostane náznaku nějaké emoce.

Předpokládal jsem, že začne vyšilovat a vyjmenovávat opodstatnělé důvody, proč bych se měl od Lottie držet dál - nebo, jak je stupidní zasvěcovat ji do Brumbálovy armády a podobně. K ničemu z toho ale nedojde a moje dvojče se na mě jen pobaveně usměje, načež ukáže pokývnutím hlavy ke dveřím.

"Takže půjdeme?" zeptá se, když na něj zůstanu zmateně zírat až příliš dlouho.

"A tobě nevadí, že ji přivedu?" nechápu jeho klidnou reakci.

Fred se na moment zamyslí, ale nakonec jen zakroutí hlavou. "Už jsem asi pochopil, že neexistuje nic, co by tě od ní dokázalo držet dál." zatváří se jako idiot. "A navíc - to jsem ti přece jednou říkal - je vtipný pozorovat, jak tě má omotanýho kolem prstu."

Nad jeho prohlášením jen zvednu oči v sloup, protože nemá cenu popírat pravdu.

Jo, pro Lottie udělám cokoliv a budu kýmkoliv bude zrovna potřebovat.

Cestou z naší ložnice si to ale stejně neodpustím a projdu kolem stále pobaveného Freda o něco blíž, než by bylo nezbytně nutné, takže mu zcela nezáměrně vrazím loket do žeber.

***

Když dorazím na místo, kde máme domluvený sraz, Lottie už tam čeká.

Neskutečný, jdu o minutu dřív a ona je zde stejně jako první. Pomyslím si nevěřícně, ale vydrží mi to v hlavě jen chvilku, protože potom už moji mysl příliš zaujme pohled na ni.

Vlasy má stažené do vysokého culíku, takže jí pramínky volně splývají podél obličeje, ale jelikož se jí posledních pár dní mezi blonďatými prameny sem tam objevily i další barvy, vypadá zase o něco jinak. Ty odstíny modré a fialové mě zaujaly hned, jak jsem si jich poprvé všiml, a sice jsem jí to ještě neřekl, ale vážně se mi zatraceně líbí.

S barevnými vlasy na mě Lottie působí sebevědoměji, skoro jako kdyby se její umělecká duše, kterou obvykle nechává hluboko uvnitř sebe, konečně prodrala trošku na povrch. V létě se většinou oblékala do tlumených barev a s výjimkou barevných tkaniček u bot, které nosila téměř každý den, nikdy nevyšla ven v ničem, co by k ní mohlo stáhnout nějakou větší pozornost.

Tehdy jsem tomu nepřikládal nijak velkou váhu, protože má každý zkrátka vlastní styl a já sám taky nejradši nosím jen obyčejnou mikinu a džíny, ale od doby, co mi Lottie řekla, že ji neberou kouzla, jsem nad tím začal víc přemýšlet. Všiml jsem si, jak se v Bradavicích většinou vyhýbá mimoškolním akcím, nechodí příliš ven a celkově se drží spíš v ústraní. A dost možná jsem z celé té situace už jen začínal bláznit - třeba byla prostě vážně jen introvert - ale potřeboval jsem zjistit, jak to všechno souvisí s tím, že nechce zůstat v našem světe. Musel jsem tomu přijít na kloub a byl jsem odhodlaný zjistit, co přede mnou stále tají.