Omyl (George Weasley)

- 9 - samotné peklo

Uplynula nějaká doba, než jsem se odhodlala vyrazit znovu do práce. Když jsem se tam ale konečně znovu vypravila, na dveře ťukal začátek srpna a moje myšlenky se točily výhradně kolem školy.

Dělalo se mi zle už jen z pouhého pomyšlení na to, že bych měla zavítat mezi kouzelníky.

A realita, že od září nastupuju do Bradavic, mě uváděla natolik do rozpaků, že jsem se nad tím snažila příliš nepřemýšlet.

Což se mi ale tak úplně nedařilo.

Měla jsem pocit, že z pouhé představy toho, co mě už za pár týdnů čeká, omdlím, skácím se na podlahu našeho bytu a nikdy se nepostavím zpátky na nohy.

Možná i proto bylo lepší, že jsem si vzala volno z kavárny a zůstala zalezlá doma ve svém pokoji.

Většinu dní jsem strávila zahrabaná v posteli a zírala do stropu s otupělým pocitem, který mi znemožňoval racionální uvažování. Hlavou mi vířila stovka hlasů, které se překřikovaly a zabraňovaly mi věnovat se jakékoliv jiné činnosti.

Dokonce i můj skicák zůstal pod hromádkou vypraného prádla, které mi Betty položila na komodu.

"No, tak tady jsi!" uslyším Maryin hlas jen, co otevřu dveře podniku a nad hlavou mi cinkne zvonek. "Už jsem se bála, že sis to rozmyslela a necháš mě na holičkách." zakroutí nad mým pozdním příchodem černovláska hlavou a natáhne ke mně ruce.

Potom už se ocitnu v jejím objetí a nechám ji, aby mě na pár vteřin sevřela blízko u sebe.

Když už vám ale nepomůže ani objetí blízké osoby, poznáte, že je se světem skutečně něco v nepořádku.

"Viď, že už se na mě nezlobíš." vyhrkne Mary hned, jak se od sebe zase oddálíme.

Chvilku na ni jen zírám s nechápavým výrazem a přemýšlím, jak to myslí. Když mi ale dojde, že má na mysli celou tu situaci s Georgem, jenom mírně zavrtím hlavou a rukou naznačím gesto, aby to nechala plavat.

"To mě teď tíží asi ze všeho nejmíň." sklopím pohled k podlaze a špičkou boty zatlačím do židle, která je příliš odstrčená od stolu.

"Promiň, neměla jsem se v tom vrtat, když jsi o něj neměla zájem." ozve se moje kamarádka po několika vteřinách znovu a z jejího hlasu je znát upřímnost, o které vím, že je pravdivá.

"To je v pohodě, vážně," usměju se na ni. "nemusíš si s tím vůbec lámat hlavu. Vlastně jsi měla svým způsobem pravdu, George mám ráda, jenom.. Je to složitý." zakončím svou prapodivnou výpověď a modlím se, aby v tom nezačala více rýpat.

"A povíš mi, co se dělo, že jsi se tak najednou propadla do země?" změní Mary téma a vydá se zpátky za bar, kde má rozchystanou nějakou objednávku.

"To je na dlouhý povídání." pokrčím výmluvně rameny a zmizím za dveře, abych si odložila tašku a přes hlavu přehodila pracovní zástěru.

Na zádech si uvážu zelenou mašli, vlasy sepnu pinetkou a jsem znovu připravená, vrhnout se do práce po hlavě.

***

"Seš si jistá, že to tady už zvládneš?" nakrčí Mary o několik hodin později čelo a přejede si prostor před sebou ještě jednou pohledem.

Za okny panuje pozdní odpoledne, oblohu stíní několik strašidelně vypadajících mraků a kavárna během patnácti minut zavírá.

"Ano, jsem." protočím oči a nasměruju svoji kolegyni ke dveřím. "Navíc si chvilku volna zasloužíš, nevím, co bych dělala, kdyby sis nevzala směny navíc i místo mě." dodám, když se pořád nemá k odchodu.