Omyl (George Weasley)

- 41 - blb ze Zmijozelu

"Seš si jistá, že nechceš jít s námi?" ujistí se asi posté Florence, zatímco si natáči blonďaté vlasy do úhledných kudrn.

Sice pochybuju, že jí na hlavě vydrží v tom větru, který panuje venku, déle než dvě minuty, ale stejně musím ocenit její zápal pro věc. Chystá se totiž s Aaronem vyrazit na famfrpálový zápas, ve kterém proti sobě nastoupí Nebelvír a Zmijozel, a rozhodla se, že za každou cenu potřebuje natočené vlasy.

Její přítel tak už s nějvětší pravděpodobností dole pod schody nervózně poklepává nohou, protože se jí kvůli účesu povedlo nahnat si několikaminutové zpoždění.

"Věř mi, fakt nestojím o to jít do té zimy sledovat blázny na koštěti." odpovím jí, ale je mi jasné, že jí moje slova příliš nepřesvědčila.

"Jasně.. Protože to je ten pravý důvod." věnuje mi pochybovačný pohled a hodí na sebe tmavý prošívaný kabát. "Tak si to tady s Eddiem užijte jako správní popírači svých problémů a nedivte se, až budete ve stáří vzpomínat na svoje školní léta s depresivní vzpomínkou na svou vlastní zbabělost." pošle mi pusu těsně před tím, než za sebou nechá zapadnout dveře od ložnice.

Svým způsobem má sice pravdu - opravdu se chystám celý den utápět v sebelítosti ohledně toho, čeho jsem byla svědkem pár dní zpátky. Vidět George osáhávat jinou jen chvíli po tom, co jsme se spolu my dva málem vyspali ve mně ale zanechalo značnou psychickou újmu, kterou hodlám zajíst pořádným kotlem zmrzliny se svým zdejším kamarádem.

Ten se příhodně rozhodl vynechat zápas, kde bude hrát William, jeho zcela platonicky vysněný přítel. Jelikož o něj ale, jak sám uvedl, po tom, co se vyspal z kocoviny "už vůbec nemá zájem", je naprosto logické, že si nechá ujít jednu z největších akcí bradavického školního roku zrovna, když nastupuje na hřiště právě Will.

Takže má možná Florence pravdu. Asi se svým způsobem oba vyhýbáme svým vztahovým problémům, které by bylo možná snazší prostě uchopit za pačesy a jednou provždy vyřešit, ale víte co? Je mi to asi jedno. Myslím, že si po té horské dráze, kterou jsem v Bradavicích zatím stihla zažít, zasloužím pořádný den odpočinku.

Ještě než sejdu dolů do společenské místnosti, projdu si některé nové dopisy, které mi poslala Mary a Betty. V těch od mé kamarádky se objevuje několik stížností na nového číšníka, kterého je nutné stále zaučovat, protože si není schopný nic zapamatovat, zatímco v těch od mé sestry je asi milion všetečných otázek ohledně toho, jak se ve škole zatím mám. Zprávy o jejím vztahu s Jordanem chybí, takže jsem ráda, že jejího přítele můžu pustit z hlavy - kdo ví, třeba už se rozešli a ona se mi to jen stydí říct - pomyslím si trošku škodolibě, ale nemůžu se té úvaze ubránit.

Po chvíli sbalím svůj skicák, který mám zastrčený pod matrací, a spolu s penálem plným tužek se odhodlám vyjít z pokoje dolů do společenky. Od té osudné párty se tomu místu vyhýbám jako čert kříži, protože si pokaždé vzpomenu na Georgovy prsty zkoumající tělo té holky. Jeho opuchlé rty z toho, když líbal jinou a špinavé šmouhy z vášnivých doteků na jeho zádech.

Při té vzpomínce se oklepu i teď a raději si pospíším za svým kamarádem, kterého si všimnu rozvaleného v jednom z křesel u okna. Z toho, co vidím, si odvodím, že se dívá do prázdna a je ztracený ve vlastní hlavě. Proto si jen přisednu do křesílka naproti a nohy natáhnu na taburet z tmavě hnědé látky, udělám si pohodlí a dám se do kreslení.

Tuto činnost jsem ke své smůle musela v Bradavicích značně omezit, protože mi na ni zkrátka nezbývá již zdaleka tolik času, jako tomu bylo doma Londýně. Hodiny jsou dlouhé, téměř každý učitel nám zadává práci z hodiny na hodinu a můj skluz za ostatními spolužáky celé situaci taky příliš nepomáhá. Proto jsem ráda, že mám konečně chvilku, abych se ke svému skicáku zase vrátila. Prolistuju si staré kresby z prázdnin, které mi přpomenou momenty z léta strávené s jedním nejmenovaným zrzavým klukem, a všechny ty nechtěné vzpomínky mě automaticky i přes moje protesty zahřejí u srdce.