Omyl (George Weasley)

- 31 - miluju tě

V marné snaze, že George třeba zmizí, když se budu opravdu hodně snažit, se pokusím ještě několikrát usilovně zamrkat. Bohužel ale zrzek stojí s pobaveným výrazem stále přede mnou a dokonce to vypadá, že je mu naprosto jasné, o co se právě teď pokouším.

"Klidně si na mě sáhni, jestli chceš mít jistotu, že jsem to fakt já." rýpne si a mně je jasné, že je to současně i narážka na to, že jsem mu stále nepotvrdila jeho domněnky o mojí identitě.

Přistoupí ke mně o krok blíž a pozvedne obočí, jako by mě vyzýval k reakci na svůj návrh.

"Tak jo, lidi, myslím, že nastal čas odejít." ozve se napůl rozpačitě, ale zároveň s šibalským úsměvem Eddie, který je stále vedle nás.

A než stihnu cokoliv namítnout a udržet ho ve své blízkosti jako obranný štít o něco déle, můj kamarád se vypaří a já zůstanu s Georgem sama.

Tedy, ne tak úplně, protože jeho vysoká postava k sobě strhává hodně pozornosti a já si všimnu, že nás několik mrzimorských studentek zvědavě pozoruje. Některé dokonce svoje klábosení přesunou blíže k nám, aby jim náhodou neuniklo nic z našeho rozhovoru.

"To snad není možný." zanadávám a nevěřícně na ty neomalené holky pohlédnu.

Ony si z toho ovšem příliš vrásky nedělají a některé z nich mi dokonce pohled oplatí nenávistnými výrazy.

"Lottie?" položí mi na rameno ruku George, ale já před tím náhlým dotykem instinktivně ucuknu.

Když se na něj znovu obrátím, všimnu si stínu bolesti, který se mu mihne ve tváři. O vteřinu později ho ale opět vystřídá jeho typický bezstarostný úsměv, až se ptám sama sebe, jestli se mi to jen nezdálo.

"Tady to vážně nepůjde." poznamenám a kývnu hlavou k našemu teď už početnému publiku, které se nenápadně srocuje u vedlějšího okenního parapetu.

"Tak pojď za mnou." opáčí George s dávkou samozřejmosti, která se mu odráží v hlase. "Napadá mě jedno místo, kde si můžeme promluvit."

A jelikož si uvědomuju, že se této konverzaci už déle vyhýbat nemůžu, následuju ho pryč z mrzimorské koleje.

***

Projdeme dlouhou chodbou, ve které zní naše spěšné kroky až příliš hlasitě, protože se jejich ozvěna odráží od kamenné podlahy na míle daleko.

Kolem nás se naštěstí mihne jen několik studentů, kteří nám nevěnují příliš pozornost, takže jsme ušetřeni vtíravých otázek a hloupého zírání.

O několik minut později se tak dostaneme až před tmavé dřevěné dveře, které George se skřípěním otevře a naznačí mi, abych vešla dovnitř jako první.

Gentleman každým coulem.

Pomyslím si a vklouznu do potemnělé místnosti.

Jakmile vejdeme dovnitř, pochodně na stěnách se rozsvítí a já si uvědomím, že jsme se ocitli v opuštěné dívčí umývárně. Konkrétně v té, ve které jsem se hroutila první školní den, když jsem si potřebovala změnit barvu vlasů, aby mě George nepoznal.

No, to se mi tak úplně nepovedlo.

Můj společník za námi dveře zase zavře a zároveň u toho něco neslyšně zamumlá, přičemž se ve vzduchu objeví několik modrých jisker.

Vykulím mírně oči, čehož si on samozřejmě ihned všimne a osvětlí mi to.

"Kouzlo, aby z venku nebylo nic slyšet." řekne, jako kdyby pro něj takové věci byly na denním pořádku.