Omyl (George Weasley)

prolog

Všechny zdravím u nového příběhu!
Tentokrát fanfikce, ve které půjde primárně o George, tak snad se vám bude líbit. <3
Prolog bude právě z jeho pohledu, ale nemusíte se bát, další kapitolky už nám převezme někdo jiný. <3

Georgův pohled:

Fred a já jsme byli už od narození nerozlučná dvojka, která se celý svůj dosavadní život proplétala skrz nejrůznější problémy. 

I když byly naše výmysly někdy až šílené, my jsme věřili, že nakonec všechno klapne a naše tvrdá práce, kterou jsme do každého našeho vtípku vkládali, nepřijde nazmar. Někteří si mysleli, že jsou naše nápady jen klukovská nerozvážnost. Tvrdili, že z toho vyrosteme a nakonec skončíme jako náš starší bratr Percy, který je nyní ukázkovým zaměstnancem na ministerstvu čar a kouzel. To byli lidé, co měli opravdu velkou fantazii. 

Ti více realističtí si mysleli, že budeme třeba jako náš další bratr Charlie, který hodil všechno za hlavu a odjel do Rumunska cvičit draky.

Mně i mému bratrovi se ale ani jedna z těchto možností příliš nezamlouvala a čím jsme byli starší, tím jasnější jsme měli představu o tom, co bychom chtěli jednou dělat.

Obchod s žertovnými předměty.

Měli jsme v tom jasno už někdy od šestého ročníku a i když se to rodičům příliš nezamlouvalo, všem okolo muselo být jasné, že nám to nikdo nerozmluví. Když jsme získali tolik potřebné galeony, které nám jako jediné bránily v tom náš sen zrealizovat, už nám nestálo nic v cestě.

A protože jsme léto před posledním ročníkem ve škole trávili v Londýně na Grimmauldově náměstí, naskytla se nám ideální příležitost, porozhlédnout se po místních žertovných obchodech, kde bychom nabrali inspiraci.

Naši rodiče byli naštěstí většinu času plně zaměstnaní obstaráváním nezbytností ohledně Fénixova řádu, takže se nám jednoho pozdního odpoledne, když byla zrovna schůzka, podařilo vyklouznout z domu ven.

"Nemůžu uvěřit, že se nám to fakt povedlo!" zasměje se zvesela Fred, když míříme po ulici směrem k nejbližší zastávce autobusu.

Sice nemá ani jeden z nás nejmenší ponětí, jak tahle městská hromadná doprava funguje, ale od taťky se nám podařilo vyzískat několik informací, které nám plánování naší cesty usnadnily.

Například se chytře zmínil o tom, že musí za cestu každý zaplatit, na což bychom málem zapomněli.

Naštěstí už dorazila do našeho provizorního domova i Hermiona Grangerová, která nám po našem zcela nápadném zájmu o mudlovské peníze nějaké drobné věnovala a my mohli jen doufat, že nám to bude na cestu do srdce města stačit.

Zpátky už se zvládneme přemístit sami. Ale teď, když ani pořádně nevíme, kam máme namířeno, se nám cestování bez kouzel poměrně hodí.

Nakonec se nám dokonce podaří nastoupit i do správného vozidla a za několik minut se ocitneme na náměstí, ohraničeném velkým množstvím obchodů.

Prohlížíme si majestátní budovy, které se tyčí do výšky a zvědavě nakukujeme za skleněné vitríny. Střed Londýna vypadá úplně jinak, než zapadlá Příčná ulice, kam chodíme nakupovat běžně.

Ani jeden z nás se nemůže vynadívat na nespočet barevných cedulí a upoutávek, na kterých jsou vyfocení lidé. Nejzvláštnější je ale asi fakt, že dotyční stojí nehybně na místě a cení zuby do  objektivu, aniž by opustili svou strnulou pózu. Zvláštní.

Jak to těm mudlům vůbec může připadat zajímavé?

Obejdeme několik menších obchůdků, které nabízí sortiment určený pro děti. Zkoumáme hračky a hry, které jsou naskládané na policích, ale ve výsledku odejdeme z každého podniku zklamaní.

Ve všech se akorát opakují produkty, takže jen zřídka narazíme na něco originálního. A stejně to není nic, co by nás nějakým způsobem zaujalo.

"Asi to nemělo ani cenu." zabrblá Fred a posadí se na dřevěnou lavičku před obchodem, který jsme právě opustili.

"Třeba ještě něco najdeme." zamumlám a očima přeskakuju budovy v našem dohledu.

Většina z nich má ale už zatažené mříže přes okna a pomalu pro návštěvníky zavírá.

"Měli jsme zůstat radši doma." vjede si Fred rukama do vlasů.

"Ale no tak, vždyť stejně oba víme, že našemu obchodu se nic nevyrovná. Spíš než pro inspiraci jsme sem jeli, abychom na chvilku vypadli z domu." ušklíbnu se a sleduju jeho reakci.

Zvedne ke mně hlavu a rty se mu zkroutí do úsměvu. "Na tom něco bude."

A tak se rázem stane, že se náš velký výlet za dobrodružstvím a nápady zvrhne v klidné povalování se uprostřed Londýna. 

Je fajn být na chvilku mimo shon, který je neustále v hlavním sídle Fénixova řádu. 

Protáhnu si záda a nastavím tvář odpoledním paprskům slunce, které jsou oproti tomu chladnému baráku, kde teď trávíme většinu času, příjemnou změnou.

A v tu chvíli to přijde.

Jako blesk z čistého nebe, který neočekáváte a který vás dokáže natolik vyvést z míry, že několik vteřin jen oněměně zíráte kupředu.

Nikdy jsem na ty kecy o lásce na první pohled, načasování nebo snad osudu nevěřil.

Když ale uvidím kudrnatou holku, která stojí s rozcuchaným drdolem naproti přes ulici, zatají se mi dech.

Je to jako kdyby se čas zpomalil a já přestal vnímat svět kolem sebe.

Moje srdce začne bít rychleji.

Zajímavé je, že mi k tomu stačí pouze úsměv, který se na pár vteřin mihne přes její tvář, než zmizí v budově za sebou. 

A i když to zní šíleně, je mi jasné, že se s ní musím za každou cenu seznámit.

- Lilinecka <3
Budu ráda, když mi napíšete vaše názory na prolog do komentářů. <3