Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

47.

,,Cože?" nechápe a proplete mé prsty s jeho. ,,Proč?"

Ať tě poslechne.

,,Věř mi," zašeptám k němu a upřu na něj rozhodný pohled. Srdce mi buší v hrudi a žaludek mi svírá neblahá předtucha toho, co bude následovat. Newt na mě chvíli civí a potom přikývne. Naposledy mu stisknu ruku, načež ho pustím a obrátím se k Terese, připravená z ní dostat odpovědi.

A ta kupodivu začne mluvit nahlas.

,,Jsme ozbrojené a je nás víc," rozezní se pouští její slova. ,,Když uděláte, co budeme chtít, nic se vám nestane."

Otevřu pusu, ale zarazí mě její ostré mlč v mé mysli. Chytnu se za spánky - takhle na mě ještě nikdy telepaticky nekřičela a dost to bolí. Fyzicky bolí.

 ,,Lásko?" zaslechnu za sebou Newta a než stačím zavrtit hlavou, aby se držel dál, přeruší mě opět Minhův teď už vzteklý hlas.

,,Co to sakra děláš, Tereso?" zaječí a založí si ruce na hrudi. ,,Našla sis novou skupinu na hraní? Holčičí parta raplů? Kdes je sebrala, ve městě?"

,,Ne," promluví v tu chvíli tiše Aris a když se k němu otočíme, zjistíme, že s otevřenou pusou pozoruje dívky rozprostřené před námi. Potom prudce polkne. ,,To jsou holky od nás z labyrintu."

,,Cože jsou?" nechápu a Teresa hned na to v mé mysli znovu zaječí: Sklapni! až sebou cuknu. Newt na mě upře pohled, který žádá vysvětlení, ale já jen lehce pokrčím rameny, jakože tomu nerozumím o nic víc než on.

Teď uděláš přesně to, co řeknu, Lauro. Rozumíš? Pěkně pomalu a bez řečí, diktuje Teresa v mé mysli naprosto klidně, skoro jako bych poslouchala rádio. Vycítím příležitost se vzepřít.

Co když ne?

,,Přišly jsme si pro dva z vás," zakřičí Teresa, aniž by reagovala na má slova v její mysli nebo na slova Minha, která pronesl nahlas. Vystrčí bradu a postaví se způsobem, který jasně vypovídá o tom, kdo je tu teď pánem - Brenda si pohrdavě odfrkne.

Až ti řeknu, popadneš Thomase a dotáhneš ho sem, jasný? pronese ke mně Teresa a já se kousnu do rtu a střelím očima ke kamarádovi, který mám minimálně o patnáct kilo více a je o dvě hlavy vyšší.

Cože? A jak to mám asi udělat? chci vědět, aniž by nad tou možností vůbec uvažovala. Proč bych to vůbec dělala - to je ta pravá otázka.

,,Tereso, co to sakra..." začne Pánvička, ale to už černovláska pokývne blondýně vedle sebe a ta mým směrem hodí pistoli.

Několik z nás včetně mě vyjekne. Pánvička přede mnou je nucený uskočit a tak zbraň přistane přímo u mých nohou - ucouvnu, ale následná Teresina slova mě donutí znovu k pistoli přistoupit.

Zvedni ji.

Zastavím se nad pistolí a mám pocit, že se pozvracím. Tyhlety šarvátky, to ano, a všechny ty hloupé řeči o tom, co mám udělat, budiž... ale zbraň? Opět mi až příliš pozdě dochází, jak vážná je ve skutečnosti situace.

To ZLOSIN. Opět si s námi hraje.

,,Lauro, co to-" začne Newt a já poznám, že se ke mně natahuje, než však ucítím jeho dotek, Teresa důrazně zaječí: ,,Ani krok!" a jen pár centimetrů kolem mé hlavy proletí šíp z její kuše. Prudce se obrátím a zjistím, že se zabodl kousek od Newtovy nohy.

Obrátím se k Terese a dýchám zrychleně.

Příště mířím přesně.

,,Co to sakra děláš?!" zaječí Thomas a Teresa na jeho slova zareaguje hysterickým: ,,To, co si zasloužíš!" a je to snad jediné vykolejení, které u ní zaznamenám. To, co se jiným může zdát jako šílenství a touha po krvi já však okamžitě identifikuju jako její vnitřní zoufalství.