Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

40.

 ,,Já..." Zavrtím hlavou a zase se podívám dolů, abych nemusela čelit jeho pohledu. ,,Sklonila jsem se," zašeptám. ,,Lehla jsem si na zem a proto ta střela trefila Thomase - kdybych zůstala stát, tak-"

 ,,Lauro," přeruší mě Newt zostra a chytne mě za bradu, abych se na něj podívala, ,,ty se vážně cítíš provinile, protože jsi uhnula kulce?"

 Zase prudce vrtím hlavou, až se mi vlasy rozletí kolem hlavy. Newt pustí mou bradu a zastrčí mi je za ucho. Pak svou dlaň rychle stáhne, jako by snad nebyla jeho, a já se snažím dostat ze šoku, který ve mně vyvolal jeho dotek.

 ,,Nepodávej to takhle," namítám. ,,Je to pravda. Thomas to schytal za mě."

 ,,Ten magor střílel úplně naslepo! Mohl to schytat kdokoliv!"

 ,,Měla jsem to schytat já," trvám si svém.

 ,,Lásko, neber si to osobně, ale říkáš naprostý blbosti."

 Odmlčím se a kousnu se do rtu. Pár okamžiků je ticho, ale potom se Newt uchechtne. 

 ,,Co je?" ptám se a zvedám k němu zrak. A zjistím, že mě pátravě pozoruje.

 Srdce jako by mi v hrudníku skákalo na trampolíně. Tluče tak prudce a hlasitě, že to musí být slyšet na kilometry daleko.

 ,,Koušeš si ret," řekne Newt a zdá se, že je pobavený. Automaticky si sáhnu na pusu a skousnutý ret povolím. ,,Byly doby, kdy jsem myslel, že už to nikdy neuvidím."

 ,,Já bych byla radši, kdybys konkrétně tohle neviděl," přiznám se a poposednu. ,,Je to trapný. A dělám to, když jsem nervózní."

 ,,Děláš to, když jsi se mnou."

 ,,Vždyť říkám."

 Tiše se rozesměje, jako malé dítě, kterému řekli, že má pod stromečkem dárky - jako bych snad řekla něco skvělého. Než se stačím taky usmát, po tvářích se mi koulí slzy, aniž bych si to pořádně uvědomovala.

 ,,Lauro..." začne Newt, když to postřehne, a já se samozřejmě rozvzlykám ještě víc. 

 ,,Já se ti tak strašně omlouvám," dostanu ze sebe konečně a popotáhnu, neschopná zarazit pláč ani slova, co se ze mě řinou. ,,Moc mě to mrzí. Všechno to, co jsem říkala. Všechny ty věci o tom, jak si tě nepamatuju..."

 ,,Ale vždyť ty sis mě nepamatovala, lásko," promluví a otře mi slzu. Narovnám se, zčásti kvůli tomu, abych působila alespoň trochu sebevědomě, zčásti proto, že když se mě dotýká, zapomínám, co chci říct. A tohle mu povědět musím.

 ,,Nechápala jsem to. Nic. V hlavě jsem měla takové prázdno... Ale teď už to vím. Už tomu rozumím. Všechny ty věci, co se mi vracely, to, jak jsem se první dívala po tobě a potom až po ostatních..."

 Postřehnu, že se zase usmívá, a je to snad ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděla. Přestože je jeho úsměv tak smutný. Přestože i v jeho očích se leskne něco až podezřele připomínající slzy. Tentokrát jsem to já, kdo se ho dotkne. Natáhnu ruku a přejedu mu prsty po tvářích nahoru do vlasů, potom směřuju dolů k čelisti.

 ,,Lauro," pronese moje jméno a já mám pocit, že je snad jediný, kdo mě tak oslovuje i v momentech, kdy po mně nic nechce. Jen proto, že může. Jen proto, že chce.

 Moje jméno z ní z jeho úst tak jinak, tak... nově a přitom známě. Zarazím se a trochu od něj svou ruku odtáhnu, načež on ji sevře v té své.

 ,,Ale pak jsem si vzpomněla," pokračuju třesoucím se hlasem, ,,jak jsi byl první osoba, díky které jsem se na Placu cítila bezpečně. Vzpomněla jsem si, jak moc mě zraňovalo, když jsi se ode mě držel dál. Vzpomněla jsem si-," zostra se nadechnu a mluvím dál, abych neztratila odvahu, ,,- na náš první polibek a na to, co jsem cítila. Proto to udělali, Newte. Vzali mi tě, protože jsem... Já jsem..."  

 Zvednu oči a koukám na něj a on kouká na mě a vypadá, jako bych mu právě do rukou vkládala něco vzácného. Potom se podívám na naše ruce a prudce sevřu oční víčka k sobě.

 ,,Já vím," promluví Newt, ale nestačí to. Otevřu oči a vidím, jak světlo v jeho očích pohasíná, jak se odtahuje a pouští mou ruku - protože nejsem schopna to vysvětlit. Protože si myslí si, že to všechno říkám, protože už to není pravda... Myslí si, že se omlouvám, protože už to necítím...

 Popadnu ho za ruku, druhou mu otočím hlavu zpátky ke mně.  V očích, v těch nádherných hnědých očích připomínajících čokoládu, mu překvapeně blýskne. 

 ,,Vzali mi tě," zašeptám, tak potichu, že musí tajit dech, aby mě slyšel ,,protože to bylo to nejhorší, co mi kdy mohli udělat. Protože tě miluju, Newte. Protože jsem tě vždycky milovala."

- Guys, ráda bych řekla, že jsem asi dostala cukrovku z vlastní ff, nice, že?:D No, každopádně here it is, stalo se to, k čemu jsem směřovala sakra dlouho, tramtaradá, odpalme ohňostroj a počkejme si, než se to zase šeredně pokazí!♥ :D:D

 - Touhle kapitolou vám zároveň again hrozně moc děkuju, že jste pořád tady a jste pořád tak super. Fuuu, nemůžu uvěřit, že jsme se vážně dostali až sem. To je... neskutečný. Díky moc a užívejte si Newru dokud můžete, protože... znáte mě, že?:DD