Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

38.

 Smrdí jako pot, slzy a prach. Smrdí jako by právě doběhl z labyrintu. Jako běžec. Jako Placer. Jako Thomas.

 Jsem tak šťastná, že ho zase vidím, že je naživu a podle všeho ani nijak vážně zraněný, že na chvíli i zapomenu, co se kolem nás děje.

 ,,Jak ses mohl ztratit?" zamumlám mu do ucha, zatímco mě svírá, a on s chabým smíchem odpoví: ,,Ty ses ztratila první."

 ,,Blbče," odtáhnu se a cuknu sebou, protože za jeho ramenem na mě zírá holka s olivovou pletí a krvavými zuby.

 ,,Myslím, že teď jsme je trochu..."

 ,,Namíchli," dodá Thomas, ale to už ho držím za paži a utíkáme směrem k východu, kde by měli být ostatní.

 A světe div se... ono se to i povede.

 Za několik vteřin už vrazím do Newta s Minhem a málem se úlevou složím, jak jsem ráda, že se neztratili v davu nadobro. Okamžitě se dotknu Newtových prstů a dám mu tím najevo, že jsem v pořádku. Popadne mě za ramena a řekne: ,,Díky bohu. Už jsme se chtěli vracet..."

 ,,V pořádku, jen jsem..." Se zase ztratila. ,,Bylo tam moc lidí."

 Přivine mě k sobě a kývne, ale myslím, že si později o tom mém ztrácení se asi budeme muset promluvit. Pak se usměje se na Thomase. ,,Dobrý tě zase vidět, frase."

 ,,Nápodobně," dostane ze sebe Thomas a nechápavě mrká na mě v Newtově náručí a chvíli na nás zírá s otevřenou pusou, jestli chápe dobře, co vidí. Navzdory všemu protočím očima a zasměju se.

 ,,Blbej nápad, jít sem všichni," promluví Minho. ,,Jorge, měls nám to zatrhnout." To už se tlačíme z místnosti a zdá se, že nikdo z raplů kupodivu nemá chuť nás následovat. Ani nevím, kdy ta rudá světla zhasla...

 ,,Něco mi nehraje," prohlásím zamračeně a ohlížím se, protože se nemůžu zbavit pocitu, že nás někdo sleduje... přitom lidé v sále se zase věnují zábavě, jako by žádné vyhlášení lovu na děcka ze ZLOSINu vůbec neproběhlo.

 ,,Souhlasím s tebou," vloží se do toho dívčí hlas a já se otočí zpátky a kývnu na Brendu. Myslím, že vzhledem k tomu, jak málo se známe, a že ani nevím, co si o myslím, to je víc než dobrý způsob, jak dát najevo, že jsem ráda, že žije.

 ,,Jsme všichni?" zeptám se, ale nemusím, protože od oka poznám, že ano. Vzpomenu si, že kdysi nás bývalo přes šedesát. Tolik mladých lidí už zemřelo, zbytečně, pro nic...

 ,,Jsme," kývne Newt a stiskne mi dlaň, která se zase nějak ocitla v té jeho. ,,Tak pojďme odtud."

 Otevřít dveře ven je jako dostat facku. 

 Z jistého důvodu je to příjemné. Čistý vzduch mě donutí se probrat a jakmile za námi dveře zase zacvaknou a odříznou nás tak od hudby, blaženě vzdychnu. Konečně mám možnost zase trochu myslet. 

 ,,Měli bychom si pohnout," promluví Brenda stojící vedle Jorgeho a soustavně ignorující Thomasův pohled. Znám hocha natolik dobře, abych poznala, že rozhodně něco provedl - a to něco se krátkovlasé dívce nelíbilo. Povytáhnu na něj obočí a on si mě všimne, tak mávne rukou, jakože to probereme později.

 ,,Bren má pravdu. Nevím, proč na nás sakra Marcus seslal všechny ty raply uvnitř, ale máme štěstí, že byli tak mimo, aby nás nechali být."

 ,,Myslím, že nás nechali být spíš proto, že zhaslo to rudý světlo," vloží se do toho Newt.

 ,,To Aris," vysvětlí to Pánvička. ,,Našli jsme místo se spoustou knoflíků a ten frasák dokázal najít ten správnej, aniž by vyhodil zbytek haly do povětří."

 ,,To by ani nešlo," zamumlá Aris skromně a já se na něj usměju. 

 ,,Bezvadný" pochválím ho zcela upřímně.

 ,,Vážně bychom odtud měli jít pryč," prohlásí Brenda tvrdším hlasem a pak se přece jen podívá na Thomase, nejspíš protože předpokládá, že jeho poslechneme.

 Ten pohled by dokázal zabít stádo koz.

 Zatraceně, co zase udělal? proletí mi hlavou, ale to už nás Thomas pobízí, ať se hneme, a tak se dáme do klusu a míříme opuštěnou ulicí pryč.

 Thomas běží přede mnou. Minho se zařadí vedle něj a povídají si, jako by právě provozovali jogging v parku. Už Newta nedržím za ruku, ale každých zhruba pět sekund se střetneme pohledem. Zrovna se mi chystá něco říct, když na nás někdo zavolá. 

 ,,Hej, vy špinaví pokusní králíci!"

 Otočím hlavu a vzhlédnu, načež se v jednom z oken budovy, z níž utíkáme, objeví Marcus. V záři slunce se zaleskne jeho pistole a já se vrhám k zemi předtím, než stiskne spoušť.

 Ozve se rána a několik Placerů vykřikne, načež jsme všichni u země a kryjeme si hlavu. Vteřinu poté nastává ticho - přísahala bych, že slyším Marcusův smích, když mizí zase v budově. Zvedám se ze země a všude kolem mě poletuje prach a písek. Rozkašlu se. A pak ho uvidím.

 Naproti mě leží Thomas, obličejem dolů, s rozhozenýma rukama a nohama.

 Země okolo něj je zbarvená jeho krví.