Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

31.

Nějaká žena se přetahuje o ponožku s malým klukem a ten na ni vrčí, jako by se úplně pomátl, načež mi dojde, že se stoprocentně pomátl, a odvracím zrak na druhou stranu, kde se lidi nesmyslně postrkují, anebo naopak mlčí a proplouvají kolem sebe, jako by nikoho a nic neviděli.

Tohle je život? Tohle je to, jak svět funguje?

Nedivím se, že sem Maddie a kluci nechtěli ani vkročit. Všude je takový zápach - potlačím nutkání zacpat si nos. Kdesi se někdo rozkřičí a já sebou cuknu leknutím. S nikým jiným jako by to ani nehnulo, když se doprostřed ulice vyřítí žena, padne na kolena a zůstane nehybně ležet.

,,Bože," splyne mi ze rtů a okamžitě udělám krok dopředu, abych jí pomohla, ale v tom se rozesměje, vyskočí na nohy a s jekotem běží dál. Nikdo jiný nereaguje. Muž dál brnká na svou kytaru.

Sleduju ženu, dokud nezmizí v davu, a potom si uvědomím, proč jsem přišla. Ohlédnu se, jestli si to Maddie a dvojčata nerozmysleli, když zaslechli křik, ale za sebou nikoho nemám. A tak se donutím vykročit dopředu.

Musím najít ostatní, to je jediná věc, kterou se zabývám. Byli tady vůbec? Co když zamířili z města jinou cestou? Co když myslí, že jsem mrtvá? Zase? A co když je prostě a jednoduše nenajdu?

Přemýšlím nad tím tak intenzivně, že si ani nevšimnu osoby, která mi vstoupí do cesty. Vrazím do ní čelem, jako by byla sloup, a ten někdo mě ihned odstrčí a zároveň přidrží, abych nespadla. Ocitnu se tváří v tvář blonďatému muži s očima zvýrazněnýma černou tužkou a nepříjemným úsměvem, co mi do hloubi mysli vryje varování, abych mu ani za nic nevěřila.

Za ním se vyjeví žena, taktéž blonďatá, oblečená v něčem, co kdysi pravděpodobně býval oděv pro břišní tanečnice - vidím každopádně víc její kůže než šatů. Zamračím se a navzdory obavám se chystám zeptat, jestli mají nějaký problém. Jenže muž promlouvá první.

,,Á! Hele!" zvolá příšerně falešným, nadšeným hlasem, a já zamrkám. ,,Nová tvář. Ach jo, zlatíčko, musíš tady z toho být celá vyjukaná. Určitě se ráda odreaguješ, co?"

Nadechnu se, ale opět nemám šanci cokoliv říct.

,,Tak to máš štěstí, žes narazila zrovna na nás. Právě jsme ti zajistili vstupenku na tu nejúžasnější párty."

,,Co prosím?" Civím na ně jako na zjevení - slovo párty je pro mě chvilku těžké zařadit, možná proto, že se v mém slovníku téměř nevyskytuje. V dalším momentě už vrtím hlavou a rozhlížím se, hledám v pohybujícím se davu známé osoby. Docílím jen toho, že se mi zamotá hlava. Blonďatý muž se mezitím nakloní blíž k mému obličeji a promluví: ,,Hledáš někoho?"

Odtáhnu se od něj a vrazím ramenem do té blondýny, která se mezitím přesunula za mě. Teď se na mě usměje a rukou mi přejede po vlasech. Potlačím chuť ji odstrčit, protože její gesto je zvláštně intimní a její pohled až příliš připomíná obchodníka prohlížejícího si nové zboží.

,,Já..." Polknu, obrátím se zase k muži. Úsměv, který mi věnuje, mě znervózní. ,,Vlastně ano," řeknu pak nejistě a zvýším hlas, aby mě muž vůbec zaslechl. ,,Partu kluků a jednu krátkovlasou holku. Měli by tudy procházet..."

,,Kratkovlasá holka a kluci, říkáš?" muž si promne bradu a vypadá, že se zamýšlí. Sleduju ho s narůstající nadějí.

,,Ano, já myslím... Má drahá, neposlali jsme je zrovna teď na párty?"

Obočí mi vyletí vzhůru, zatímco žena ode mně odstoupí a stále ještě s pohledem připoutaným k mým vlasům řekne: ,,Jsem si jistá, že ano."

No jasně, proletí mi hlavou. To sotva. Snaží se z města co nejrychleji dostat, ne si jít zapařit.

,,Nemyslím si, že mluvíme o stejné skupině," prohlásím. ,,Promiňte, budu muset..."

Protahuju se kolem blonďáka s cílem zmizet, on mě však zachytí. Stisk na mé paži je nepřátelský, příliš pevný na to, aby byl myšlený jen jako symbolické zastavení, a ještě zesílí, až vykřiknu bolestí.

V tu chvíli muž, který předtím vybrnkával na kytaru, vstane, spustí strašný řev a dvěma rychlými ranami kytaru rozmlátí o zem. Trhnu s sebou, ale jako bych byla jediná, kdo to vůbec postřehl.

Obracím se zpátky k blonďatému muži. V jeho úsměvu se mi vyjeví jeho špinavé zuby, mezi kterými se hrdě zaleskne jeden zlatý.

Než stačím pochopit, že tito lidé na tom nejsou psychicky úplně nejlíp, že Maddie měla vážnější důvody než-li zápach, proč do zóny B nechtěla vkročit, do mého mozku se dostane taky informace, že jsem zase v pěkné bryndě.

,,Nemyslím si, že jsi to pochopila, má milá," zašeptá muž a povytáhne na mě obočí. ,,Dnes večer se jde na párty."