Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

25.

Jo, už jsem se zmínila, že jsem výměnné zboží? Bylo mi řečeno, že po mně jde většina raplů tady a že za mě Barkley a ta jeho parta stoprocentně něco dostanou. Nemá tušení, proč je pro mě někdo poslal a už vůbec mě nenapadá, co by za mě mohli Barkley a jeho skupina dostat. Peníze asi nemají moc velkou hodnotu, vzhledem k tomu, že si není co od koho kupovat. Ale možná jídlo? Zbraně...?

A kdo stojí za sesláním celého města, aby mě našlo? Co mi chce?

,,Co za mě dostanete?'' pokouším se o odpověď narovinu. ,,A vůbec, řeknete mi vůbec, ke komu mě to jako vedete? Kdo nařídil raplům, aby mě našli?"

,,Dejme si pauzu," zaskuhrá místo vysvětlení jeden z těch týpků, co má víc svalové hmoty než já pravděpodobně vážím, a Barkley se na něj utrhne: ,,Zatraceně Matte, nechovej se jako mimino! Jestli tohle klapne, budeš si moct odpočívat, jak si zamaneš."

,,Hmm," zabručí Matt a nezdá se moc nadšený.

,,Já bych si pauzu taky dala," ozvu se znova. ,,Totiž nevím, ale já už nejspíš nedostanu moc dalších možností k odpočinku."

Nebo jestli budu ještě mít možnost k čemukoliv. Třeba k dýchání nebo ke kráčení po zemském povrchu. Jestli mám umřít, alespoň nechci poslední chvilky strávit totálně vyčerpaná.

Svezu se na obrubník a podívám se na Barkleyho, který mi nyní míří pistolí mezi oči. Otřesu se a odstrčím ji stranou. ,,Frase, prostě si sedni a řekni mi už konečně, kdo mě to hledá," prohlásím a pak strnule čekám, že dostanu pěstí nebo tak - místo toho si však vedle mě dělá pohodlí taky Matt a oddechne si. Barkley sklopí zbraň a zavrčí. Následně zavrtí hlavou, zřejmě mu při pohledu na nás dojde, že s námi nehne ani párem koní. ,,Pět minut," štěkne.

Dostávám napít z pochybné flašky plné ještě podivnější tekutiny, ale nakonec ji přijímám, protože zaprvé mám žízeň a zadruhé... stejně mě ZLOSIN nakazil erupcí, tak co?

,,Ten týpek, co mě hledá," začnu a podám Mattovi láhev. V jeho obrovským rukou vypadá úplně malinká. ,,Kdo je to?"

Matt zkontroluje, v jaké vzdálenosti se od nás drží Barkley. Momentálně je na druhé straně ulice s druhým ze svým poskoků, s mladším mužem, kterého jsem neslyšela ani jednou promluvit. Matt zřejmě usoudí, že je to dostatečná dálka, a nakloní se ke mně. Když promluví, cítím z jeho dechu mrkev. Nevím, proč mě to tolik překvapuje, ale chvilku nad tím hloubám. Mrkev? Svět je v koncích, raplové na každém kroku, ZLOSIN posílá děcka teleportéry a labyrinty a stejně je tady pořád možný obstarat si mrkev?

,,Je ve městě novej," říká Matt a já zbystřím a přestanu dumat nad pitomostmi. ,,Nikdo neví, odkud přišel ani co chce, ale k vedení se dostal rychle. Jeho prvním rozkazem bylo tě najít. Předtím s ním byla ještě holka, ale o té toho moc nevím - jenom to, že byla děsně paličatá a kromě tebe chtěla ještě někoho. Kluka."

Nemusím nad tím dlouho přemýšlet. Ano, vážně - zatleskejte mým mozkovým pochodům - ale poté, co mi Matt sdělí tuhle zdánlivě nepotřebnou informaci o dívce, která pátrala po mně a ještě jednom hochovi, se v mém mozku spustí řetězová reakce. Vzpomenu si na rapla, který nás podpálil zaživa, a na jeho slova, že s Thomasem máme jít s ním, protože nás hledá...

Teresa.

,,Panebože," vydechnu. A potom hned: ,,To nedává smysl."

Teresa je tady? Nebo byla? S nějakým maníkem, co velí skupině raplů? Co to ksakru... To je šílenství. Teresa má být... ani nevím kde nebo proč, ale má v tom mít prsty ZLOSIN, ne cháska polovičních magorů přežívajících v rozpadlém městě. Co to má znamenat?

,,Kde je ta dívka teď?" ptám se.

Matt pokrčí rameny. ,,Myslím, že tě s tím klukem odešla hledat osobně. Každopádně... už jsem o ní dlouho nic neslyšel."

Fajn, víc zmatená už z toho vážně být nemůžu. Zírám do země a nepochybně vypadám s vykulenýma očima a zamračeným čelem jako bych se vyděsila, jelikož Matt nasadí uklidňující tón. Je to divné - někdo s tak hrůzu nahánějícím vzhledem by neměl mluvit tak mile.

,,Jestli tě to uklidní," pronese a odhalí špinavé zuby v úsměvu, ,,tak si nemyslím, že tě hodlá zabít. Asi tě k něčemu potřebuje."

,,K čemu?" ptám se nechápavě a on pokrčí rameny. Zajedu si prsty do vlasů a zavrtím hlavou. ,,A co z toho máte vy?"

,,Slyšela jsi někdy o Nirváně?" nakloní se ke mně Matt a ztiší hlas ještě víc než předtím.

Zamrkám. ,,Jako o té hudební skupině?" vypadne ze mě.

,,Ne," protočí Matt očima. ,,Proboha. Nirvána se říká něčemu, co zpomalí průběh erupce. Je to v podstatě droga - zasekneš se díky ní, nic moc nevnímáš, ale zpomalí se taky virus v tvém těle, takže se ti prodlouží život. Nevyléčí tě, jen oddálí nevyhnutelné. Barkley a my jsme ji chtěli. Jenže je to drahý zboží a musíš pro to něco udělat..." Jeho hlas vyzní do ztracena.

,,Proto jsme vás zradili," prozradí po chvilce ticha. ,,Od jednoho rapla jsme se dozvěděli, že tě hledají. Nevěnovali jsme tomu pozornost, dokud jsi nám nenakráčela přímo pod nos. Domluvili jsme si schůzku s tím chlapem, co tě chtěl, a umožnili jsme jeho raplům vstup do budovy. Mysleli jsme, že to bude všechno, že si tě už dokážou chytit - dostali jsme Nirvánu a šmitec. Barkley chtěl, aby nás vzali k nim do té jejich skupiny, ale oni to odmítli... a pak jsme tě našli na těch schodech."

,,Takže..." Snažím se to pochopit, ale nějak mi to pořád nedochází. Asi už toho myšlení na mě bylo dneska moc.

,,Myslí, že když tě tam dovedeme, vezmou nás k nim do skupiny," dovysvětlí mi to Matt.

,,Aha," zhodnotím to pouze.

Možná je tohle pořád ještě součástí testu. Třeba je za tím vším stále ještě ZLOSIN. Nejspíš ano. Neměla bych věřit ničemu a nikomu. Vím to, stejně mě však napadne, že by mi Matt mohl pomoct. Chystám se to zkusit - koneckonců, co nejhoršího se mi může stát? - ale v tu chvíli se k nám vrací Barkley a hrubě mě tahá za ruku do vzduchu. ,,Pokračujem," vyštěkne. ,,Už to není daleko."

Tlačí mi zbraň mezi lopatky a strká mě dopředu, já ale ani nevnímám cestu. Snažím se vydedukovat, zda je na místě mít obavy nebo ne. Nedaří se mi to až do chvíle, kdy dojdeme do cíle. Barkley do mě výrazně strčí, až klopýtnu. ,,Tady,'' oznamuje pak a ukazuje pistolí na budovu přede mnou. ,,To je ono."

S narůstající panikou si prohlížím mrakodrap nahnutý ke straně tyčící se přede mnou. Zdá se, že se ve vzduchu trochu kývá. Z té výšky se mi dělá zle jen od pohledu. Kromě toho mě ale do očí praští nápis táhnoucí se nad vchodovými dveřmi.

Bolest je cestou k vykoupení.

Ano, dojde mi konečně, měla bych se bát.