Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

22.

,,Taky že neútočí," odsekává a probíhá kolem mě do skladu se zbraněmi. ,,Jorge, co se stalo? Bouří se nebo co?"

,,Ne," vrtí Jorge hlavou a taky se kolem nás prodírá - strčí do mě a Newt natáhne ruku a přidrží mě. Vyměníme si nejisté pohledy a on pak vkročí do skladu za těmi dvěma, kteří jako pomatení vybírají zbraně a hážou si je do batohů.

,,...najednou jich všude bylo děsně moc. Musíme zmizet," říká zrovna Jorge a já si založím ruce na hrudi a zakloním hlavu.

,,Chtějí budovu?" ptá se Brenda. ,,Nebo jídlo? Jsou odepsaní, nebo ještě ne?"

,,To je na tom to divný," prohlásí Jorge a na okamžik se zarazí. ,,Zdá se, že jsou na pokraji šílenství, ale o potravu jim nejde - ani o budovu. Něco hledají."

,,Zbraně?" tipuje dívka a nabíjí pistoli - díky všem akčním filmům, které jsem kdy viděla, mohu ten zvuk bezpečně rozpoznat a přejít k závěru, že se mi nelíbí - jen ho zaslechnu a už couvám. ,,Hou hou hou!" volám přitom. ,,Zbláznila ses? Víš vůbec, jak to používat?!"

Za normálních okolností by Brenda neváhala a opět by se mi nejspíš vysmála - znám ji jen pár hodin a už je mi jasné, že má škodolibost tak trochu v krvi. Teď se na mě však jen podívá přes rameno a protočí očima. ,,Ježiši, Lauro. Uměla jsem střílet ještě dřív než chodit."

,,Jasný," podotknu, ale ona už mě neposlouchá, protože mluví k Jorgemu. ,,Pokud chtějí zbraně, proč je prostě nenakradou někde jinde? Určitě jsou i mnohem snažší cíle než my. Dokážeme se jich zbavit. Stejně se nedostanou nahoru do patra-"

,,Už tu jsou," skáče ji Jorge do řeči. ,,Museli mít někoho uvnitř. Dostali se nahoru dřív, než jsem si vůbec všiml, že se něco děje."

,,Někdo je pustil," pronese Brenda a zrudne vzteky. ,,Která špinavá krysa-"

,,Barkley," řekne Jorge a ve stejný moment to polohlasně zamumlá i Newt. Starší muž mu věnuje pohled s povytáhlým obočím. Newt pokrčí rameny. ,,Nějak mi došlo, kdo tady není úplně věrohodným," řekne a nepatrně pozvedne svou rukou. Má ji obvázanou a otok už splaskl, takže vypadá téměř normálně. V tom všem jsem na to úplně zapomněla. ,,A to jsem ho znal asi dvě vteřiny. Nemá to v hlavě v pořádku, to zaprvé, a zadruhé - pardon, ale úplně kašle na nějakou vaši autoritu."

Brenda kývá hlavou stylem: ,,Vidíš, já to říkala!" a ukáže na Newta prstem, jako by ho snad Jorge mohl přehlédnout. ,,Dokonce i on si toho všiml! Nepochybuju,že to postřehla i Laura a všichni ostatní."

,,Je mi fuk, co postřehla Lana a ostatní," bručí Jorge a já vycítím nutnost se bránit.

,,Jsem Laura," protestuju a byla bych mu to ještě i vyhláskovala, kdyby se ovšem nedělo to, co se dělo. Dolehnou k nám první skřeky raplů.

,,Tak pojďte," říká Jorge a strká nás ze skladu do pokoje a směrem ke dveřím ven.

,,Počkat," namítá Newt, ale i tak je dotlačen k východu. ,,Kde jsou Minho a Tommy s ostatníma?"

,,Čekají v pokoji. Řádně vybavení, pochopitelně - a doufám, že taky připravení na úprk," odpovídá Jorge a podává blonďákovi pár masivních béžových bot. ,,Obuj je," řekne. Ve stejný moment přistávají přede mnou červené kanady o dvě čísla větší než bych potřebovala. ,,Dělej, Lauro," zamumlá Brenda a zatímco se skláním a pokouším se co nejrychleji je zavázat, hází si do batohu poslední věci. Znervózňuje mě pistole, kterou stále drží v ruce. Vidím, že i Newt se mračí, ale nevím, jestli ho rozhodila zbraň nebo jen celkově tahle situace. Asi na tom nezáleží. Jorge a Brenda si pokládají prst přes rty, jako by to snad nebyli oni, kdo dělá největší hluk, a nastává ticho, které mi připomíná klidné noci na Placu. Přivřu oči a vnímám jen tmu. Ano, dokázala bych si to představit...

,,Honem."
S tímhle slovem jsem doslova vystrčena ven na chodbu. Klopýtnu díky velkým botám a sklopím k nim zrak. Tohle bude problém, napadne mě, ale to už se Brenda s Jorgem rozběhnou a mávají na nás, abychom si pospíšili. Tak je s Newtem následujeme.

Přimět nohy k pohybu je téměř nemožné. Svaly, které mi během pobytu v posteli příjemně ztuhly a nedávaly o sobě vědět, mi okamžitě sdělují, že jsou unavené a potřebují delší chvíli na zotavení. Zatnu zuby a běžím dál. Bolest nezmizí, ale ztratí se v pozadí. Jako vždy.

,,Hele hele hele hele," zaslechnu za sebou a otočím hlavu. Na konci chodby spatřím ženu. Má rozcuchané vlasy, ale jinak působí normálně. Což však zcela vyvracejí její následující slova: ,,Má vlasy jako namalovaný žlutou pastelkou, hele hele hele, koukejte, nohy jako čínský hůlky na nudle, hele, hele, já ji našla!"

Znovu klopýtnu, nevím, jestli proto, že jsem nekoukala na cestu, nebo protože tyhle boty opravdu nezvládám - každopádně se tentokrát ocitnu na zemi, tváří přímo u nechutného, špinavého koberce.

,,Fuj," vypadne ze mě a zvedám se, zatímco za sebou pořád slyším: ,,Hele hele hele heleeee." a kroky, jak k ženě někdo doběhne. ,,Je to ona? Je to ona?"

Newt se ke mně musel vrátit, protože než jsem se vyškrábala na nohy, už mi určitě zmizeli v Jorgeho pokoji, kde mají čekat ostatní. ,,No tak, Lauro.''

Neptá se, co se stalo, protože to je jasné (natáhla jsem se - jak jinak) a ani, jestli jsem v pořádku, protože já svoje držkopády vždycky přežiju. Střetnu se s jeho pohledem. ,,Newte, nezdá se ti..." začínám, ale přerušují mě další výkřiky. ,,Milánkové! Pojďte sem! Honem honem honem sem!"

Raplové se rozbíhají směrem k nám. Newt mě popadne za ruku a táhne mě do Jorgeho pokoje.

,,Hele hele hele hele," pronásleduje nás, když překráčíme práh místnosti. Na nic nečekám, pouštím Newtovu ruku a jediným prudkým bouchnutím zavírám dveře.