The Project

84

„To už je teď všechno jedno. Pro ni to skončilo, poznal jsem to na ní...a pro mě taky, už toho bylo vážně moc...jak z mý, tak z její strany...nedokážem spolu bejt, jenom trápíme jeden druhýho a ani jeden z nás si to nezasouží! Jo, je to momentálně fakt na hovno, ale prostě to tak asi bude lepší..." 

Ellie

O 14 dní později

Přála bych si říct, že už je mi líp, ale nebylo. Nebylo mi dobře ani trošku, jen jsem se s tím už smířila. První dny jsem jen brečela a snažila se o falešné úsměvy, které na Amy stejně nezabíraly. Snažila se mě zaměstnat, ale moje myšlenky nakonec stejně skončily u Harryho.

Viděli jsme se dvakrát.

Jednou na obědě. Seděl s Deanem a ostatníma klukama. Naše pohledy se střetly asi na pět vteřin. Potom znovu pokračoval v rozhovoru. A já si sedla k prázdnému stolu. Zase jsem si připadala jako na střední. Už jsem ale byla jiná.

Podruhé jsme se potkali na chodbě. Pozdravili jsme se. Celá tahle situace byla zvláštní, protože jsem věděla, že kdybychom byli pohádaní, bylo by to jednodušší. Ale my nebyli. Nebyli jsme pohádaní, ale byla mezi námi propast.

„Bell, ahoj," zastavil mě Dean, když jsem vyšla po literatuře ze třídy.

„Ahoj, máš se?" usmála jsem se a dala si knihy do batohu.

Chytil mě za ruku a přešel se mnou bokem.

„Vlastně bych s tebou potřeboval mluvit, jde o Harryho," řekl a nervózně.

„Děje se něco?"

„Jen jsem... já nevím, nevím, proč jdu za tebou, jen ... je jinej, Bell, nevím jak to přesně říct."

„Oba jsme jiní... Deane, prosím tě, nesnaž se. Mám tě ráda a vážím si tě a pokud i ty mě, už s tím přestaň," řekla jsem tiše. Už mě unavovalo řešit to. Amy se už neptala, i když to pořád viselo ve vzduchu.

„Fajn, jen ... zítra je absolventský koncert. Harryho první, tak mě napadlo, kdybys tam chtěla, třeba se mnou..."

„Nepřijdu, ale snad se mu podaří," řekla jsem upřímně a šla na další hodinu.

-------

Následující den jsem se cítila sama. Začal víkend a já měla potřebu zavolat Joshovi. Viděli jsme se než jsem jela do Irska. Domluvili jsme se na pozdní snídani a já se opravdu po dlouhé době na něco těšila. Přišla jsem do malé kavárny a posadila se do rohu.

„Čau ségra," usmál se a silně mě objal. Nečekala jsem to, protože tohle nikdy nedělal. V tu chvilku jsem ale byla šťastná.

„Nevadí, že jsem tě tak vytáhla? Chyběl jsi mi," řekla jsem upřímně a upila si z kafe.

„Stejně jsem si říkal, že se ti musím ozvat, jen teď skoro veškerém čas trávím s Lucy a ..."

„Moment, Lucy?" zeptala jsem se překvapeně.

„No jo, uhm... je to moje holka, asi teda... myslím, že je," zasmál se.

„Můj malej brácha má holku a já se to dozvím až teď?" 

 „Ale notak El, přestaň," začervenal se a já se musela rozesmát.

„Co ty a Styles?" zeptal se po chvilce. Okamžitě jsem sklopila pohled a úsměv mi zmizel z tváře.

„Nemusíš ani nic říkat a vím, že je to špatný," zamračil se.

„Asi to tak má být, byli jsme každý někde jinde," řekla jsem a zadívala se na hrnek s kávou, jakoby to byla ta nejzajímavější věc na světě.

„Víš, že jsem ho nesnášel, myslím, že pořád nesnáším, ale musím říct, že od tý doby co jsi ho poznala seš jiná..." řekl Josh a podíval se na mě.

„Myslím, že bylo správný, že jste byli vy dva spolu. Potřebovala jsi někoho jako je on. Po tom co odešli naši jsi dělala všechno. A já chci, abys věděla, že si toho vážím. Choval jsem se jako kretén a tys dělala všechno. Když jsi se s ním seznámila, začala ses usmívat. Chodila jsi spát později, ale přes to jsi byla veselejší. Styles byl přesně to, cos potřebovala El..." chytil mě Josh za ruku, kterou jsem měla položenou na stole.

A mě se opět po několika dnech spustily slzy, které jsem tak dlouho zadržovala.

„Něco pro tebe mám," pousmál se Josh a z batohu vytáhl dárkovou taštičku. Překvapeně jsem se podívala a vzala si ji. Když jsem vytáhla svetr, tak trochu retro a přesně podobný těm, které jsem dřív s oblibou nosila, rozbrečela jsem se ještě víc. Nechápala jsem, že mi ho Josh koupil, když se mi vždycky smál za to, jak chodím oblečená.

„El, viděl jsem ho v jednom obchodě a musel jsem ho vzít. Choval jsem se jak idiot, když jsem ti říkal všechny ty věci... je jedno, co jsi měla na sobě, vždycky jsi byla ta nejlepší ségra, jakou jsem mohl mít. Naši by na tebe byly pyšní. Fakt pyšní," řekl a oči se mu zaleskly taky.

Stoupla sem si a objala ho. Silně, tak, jako ještě nikdy. To bylo to, co jsem potřebovala a přišlo to ve správný čas.

Josh byl důvod toho všeho, toho, že jsem pracovala, toho, že jsem se po smrti rodičů snažila zůstat silná. Pro něho. Být dobrým vzorem i za cenu toho, že jsme si všechno odpírala. A vrátilo se mi to. Stojí tu přede mnou skoro dospělý a říká mi všechny ty věci.

„No tak, klid ségra. Vždyt už skoro řvu i já," řekl a trošku popotáhl.

„El, rád bych tu s tebou ještě byl, ale budu muset, za chvilku mi začíná trenál," řekl omluvně, když se podíval na hodinky.

„To je v pohodě, zavoláme si a ... moc děkuju," usmála jsem se ještě a sledovala ho, jak odchází z kavárny.