The Project

67

Ellie

Rozhodla jsem se vynechat dneska školu. Výsledky mám víc než dobré a dnes jsem rozhodně nebyla jediná. Už z dálky jsem se usmívala na přijíždějící auto, ve kterém seděl můj skvělý kamarád. V momentě, kdy vystoupil jsem se rozběhla a skočila mu do náruče. Zavrávoral, ale s úsměvem mě objal.

„Vypadáš tak... jinak," přeměřil si mě, když jsem trochu odstoupila.

„Cítím se jinak," přiznala jsem si, když jsem si vzpomněla na okamžik, kdy jsem se viděla s Louisem naposledy. Byla jsem vystrašená, zlomená. Připadala jsem si sama. Zašli jsme na snídani a já mu řekla všechno o mně, Mathiasovi, o škole. O Harrym. Seděl a dlouho nevěděl, co má říct. A já ani nepotřebovala aby něco říkal, stačilo mi, že tu byl. Prošli jsme se po kampusu a odpoledne strávili ve městě. Jak ráda bych byla, kdyby tu se mnou mohl Louis zůstat.

Když jsme spolu dorazili ke Goodwinovým, byla jsem trochu nervózní. Všechny svoje naděje jsem vložila do rukou Anny. Uviděla jsem ji hned, když jsme vešli.

„Tak jsem to tak nějak zvládla, El," usmála se Anna a podala ramínko s mými šaty. Na malou chvilku jsem přestala dýchat, protože přede mnou opravdu vysely moje šaty. Nebyly stejné, jako předtím. Stejně jako já.

Ale byly dokonalé.  Vděčně jsem ji objala. 

Louis si šel dát věci na nedaleký hotel a nachystat se. Za okny už byla tma a já jsem seděla před zrcadlem ve svých dokonalých šatech. Nalíčená a Amy dodělávala poslední úpravy mého účesu. Připadala jsem si krásná.

Na šaty jsem si připnula brož.

„Kdybych nebyla tak skvěle nalíčená, asi bych se i rozbrečela," řekla Amy a rozesmála mě.

Vypadala skvěle. Její červené šaty jí perfektně seděly a celkově vypadala naprosto jinak. Louis na nás čekal před sálem. Nervózně jsem propletla ruku jeho nabízenou a Amy stejně tak, protože Michael tu dnes nebyl. Ani Louisovi a rozhodně ani mně, její společnost ale nijak nevadila. Vkročili jsme a moje oči okamžitě prohledaly sál. Nebyl tu. Posadili jsme se ke stolu. Amy vedla rozhovor s Louisem o dokonalosti a nedokonalosti Londýna, mezitím, co já jsem pila už druhou skleničku šampaňského a poslouchala proslov. O hodinu později už lidé ztráceli zábrany a díky alkoholu mnoho z nich přešel i stud. Tančili a třeli svá těla o sebe.

„Jdem si taky zatancovat, přece tu nebudeme celej večer sedět," řekl rozhodně Louis a natáhl obě ruce k nám. Amy se zvedla jako první a já ji po chvilce následovala. Byl to dobrý nápad, protože jsem se aspoň na chvilku odreagovala. Až dokud jsem nespatřila Harryho.

Stál u stolu s punčem. Na sobě měl jen bílou košili a kalhoty. Co se mi však vůbec nelíbilo bylo to, že u něj stála opravdu krásná blondýnka. Smáli se a já jsem celá ztuhla, když k ní natáhl ruku a dal jí pramínek vlasů za ucho. Při vzpomínce na to, že přesně tento dotyk patřil mě se celé moje tělo napnulo.

„Půjdu tam a nakopu mu zadek. Řekl jsem mu to už tehdy," zamračil se Louis, když si s Amy všimli, kam směřuje můj pohled.

„Ne, tohle zvládnu sama," řekla jsem rozhodně a vydala se jejich směrem. Čím blíž jsem byla, tím víc jsem byla nervózní. Harry si mě absolutně nevšiml. Vecpala jsem se do malé mezery mezi nimi.

„S dovolením hrdličky, já bych si jen chtěla dát punč," řekla jsem nevinně a usmála se, když jsem najednou stála mezi nimi. a nalévala tekutinu do kelímku. 

„Ježiši, pro- promiň, opravdu jsem nechtěla," řekla jsem hranou lítostí, když jsem celý obsah kelímku vylila na šaty té nepřirozeně hezké blondýny.

„Proč se sakra nedíváš? Jak to teď dostanu dolů?" řekla naštvaně. Bílá látka jejích šatů byla zničená.

„Nevím, nejsem pradlena. Ale já takhle vypadat, už tu asi víc být nechci," pokrčila jsem rameny a ona jen přikývla a bez toho, aniž by se podívala na Harryho odešla.

Stiskla jsem rty k sobě a otočila se k odchodu. Harryho, který stál ještě stále za mými zády jsem se rozhodla ignorovat. Pro moje dobro.

Až do okamžiku, kdy jsem na svojí paži ucítila jeho stisk.