The Project

37

Harry

Poslední den školy uteče poměrně rychle, a kromě keců o tom, že všichni profesoři věří, že jsme se rozhodli správně a čeká nás skvělá budoucnost se nic zajímavýho neděje. Jsem fakt rád, když mám tyhle společenský sračky za sebou a  konečně se dostanu domů. Nikdo doma ještě není, a tak zamířím k sobě do pokoje, sednu si k oknu začnu si jen si tak brnkat na kytaru. Chvilkama se snažím o to, zapisovat si tóny, který mě zrovna napadaj, ale nedokážu se vůbec normálně soustředit, protože všechny moje myšlenky směřují k Bell a našemu včerejšímu večeru, kterej byl tak kurevsky skvělej, že ho prostě nedokážu dostat z hlavy.

„Harry?" zavolá najednou máma zezdola a vyruší mě z mých myšlenek. Když se její hlas ozve naléhavě znovu, odložím kytaru a sejdu dolů.

„Zlato, potřebuju si s tebou nutně promluvit," řekne máma vážně a ukáže na gauč.

„Stalo se něco?" podívám se na ni trochu nejistě, protože takhle nervózní sem ji už, kurva, dlouho neviděl.

„Ráda bych s tebou mluvila o škole, jenom mě nech prosím domluvit," říká třesoucím se hlasem.

„Vím, že jsi se rozhodl, že teď do školy nechceš a rozhodně tvé rozhodnutí respektuji. Moc dobře chápu, že jsi se zamiloval a vidím na tobě, že doopravdy. Dokonce mi dnes volala babička, takže chápu, že to myslíš vážně, protože znám tu vaši úmluvu a vím, jak moc ti záleží na jejím názoru. Ale myslím, že bys to měl přece jen zvážit, zlato...

„Mami, sakra...řekl sem, že..."

„Poprosila jsem tě, ať mě necháš domluvit, Harry," přerušila mě a já jsem přikývnul na znamení ať pokračuje.

„Měla jsem dneska dlouhý telefonát z Ameriky. Volal...volal táta," poslední slovo skoro polkla a já jsem se pro změnu na žádné ani nezmohl, jen jsem čekal, co bude následovat.

„Chtěl by....Harry, chtěl by, abys na tu konzervatoř ve Washingtonu nastoupil.  Myslí si, že je to pro tebe lepší, než si dávat pauzu a také ti nabízí, abys bydlel u něj."

„Cože?"

„Říkal mi, že se mu po vás opravdu hodně stýská a rád by vás viděl, jenomže nemůže přijet na tak dlouho do Anglie a ví, že Gemma tu má práci, a tak by u sebe chtěl mít alespoň tebe. Chodil bys na prestižní školu školu, bydlel bys u táty a měl bys spoustu možností...víc než tady! Vždyť ani ještě nevíš, co budeš dál dělat...tohle je pro tebe výborná příležitost, zlato. Opravdu o tom nechceš aspoň popřemýšlet?"

„Kurva, mami, děláš si ze mě prdel? To jako myslíš vážně?

„Harry!"

„No co? Najednou jako chce abych u něj bydlel? Kde byl doteď, kurva?! Úplně se na nás vysral a teď si bude hrát, jak mu na mně záleží? Co si o sobě jako myslí, že po roce zavolá a já se z něj poseru? V žádným případě, kurva! A ty očividně moc nechápeš, co pro mě ten vztah znamená, jak říkáš, když po mně chceš, abych o tom vůbec jen přemýšlel. Sama si byla celá rozhozená, když od tebe táta odešel a nechal tě tu samotnou a já mám to samý jako teď udělat Bell?

„Okamžitě na mě přestaň křičet, Harry a laskavě se uklidni! Takhle se mnou mluvit nebudeš a nebudeš tak mluvit ani o otci! Pořád je to tvůj táta!"

„On je spoustu věcí, ale táta těžko," řekl jsem a vypadnul beze slova rozloučení z domu.

Vytáhnul jsem z kapsy telefon a vyťukal krátkou smsku Marcusovi.

„Můžu se stavit?"

„Jsem už na hřišti, doraž tam, vole." 

----------